Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2002/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo nám. 76, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -92 ze dne 24. března 2014, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -61 ze dne 18. října 2011 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. -38 ze dne 18. května 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel, s odkazem na porušení y (dále jen " "), d (dále jen " "), práva na spravedlivý proces zaručeného v y a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na rovnost účastníku dle y a práva na zákonného soudce dle y, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 3 jeho v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, kterou se na žalované všeobecné zdravotní pojišťovně ČR (dále jen "žalovaná") domáhal zaplacení částky 53.000,- Kč se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze jeho v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud jeho v záhlaví uvedeným usnesením odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud jeho ústavní stížností napadeným rozhodnutím porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, když rozhodl v rozporu s vlastní judikaturou, kogentní zákonnou normou a s ní spojenou právní doktrínou, jak je ústavně zaručeno jako základní právo v y a v Úmluvy. Nejvyšší soud podle stěžovatele nepřípustně a protiústavně aplikoval retroaktivně svoji judikaturu z roku 2012 na žalobu stěžovatele z roku 2010, a to výlučně v neprospěch stěžovatele. Toto porušení lze podle ústavní stížnosti charakterizovat jako protiústavní odepření spravedlnosti.

Stěžovatel dále uvádí, že ze strany obecných soudů došlo rovněž k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces z důvodu existence opomenutých důkazů a nerespektování judikatury Nejvyššího soudu. Současně tak podle stěžovatele došlo i k porušení ústavní zásady rovnosti účastníků řízení, garantované y.

K porušení principů řádného a spravedlivého procesu dále podle stěžovatele došlo tím, že právní závěry soudů obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním rozporu se skutkovými a právními zjištěními soudů, kdy se soudy svévolně všemi právně významnými námitkami a argumentací stěžovatele ani nezabývaly, při současném popření principu legality v rozporu s y a s y. Porušení soudy při určení věcné a místní příslušnosti soudů se pak podle ústavní stížnosti jeví i jako porušení ústavní zásady stanoveného postupu. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn.

.

Stěžovatel uzavírá, že obecné soudy rozhodly o jeho žalobě svévolně, libovolně a v extrémním rozporu s relevantní platnou právní úpravou a judikaturou. V neposlední řadě došlo podle stěžovatele k porušení jeho práva na zákonného soudce tak, jak je stěžovateli garantován v y.

Ústavní soud přezkoumal postup obecných soudů a ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ , písm. d) y]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy v řízení o věci stěžovatele postupovaly a ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu principy zakotvenými v ě a Úmluvě a jejich závěru o tom, že stěžovatelova žaloba není důvodná, nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout. Obecnými soudy podaný výklad není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu, ani nevybočuje ze standardů, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat. Ústavní soud tak na rozhodnutí obecných soudů, a to především soudu dovolacího a odvolacího, pouze odkazuje s tím, že žádný důvod pro svůj kasační zásah nezjistil.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 24. září 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu