Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1320/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. G., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Janem Fidlerem, advokátem, se sídlem Nad alejí 1737/12, 162 00 Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012 sp. zn. , a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. , a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 sp. zn. , za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 4. 2014, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. (dále jen "rozsudek městského soudu"), kterým byl, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), jenž ústavní stížností rovněž napadá, uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle , odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) , (dále jen " "), a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání (a dovolání dalších obviněných) proti rozsudku vrchního soudu.

Stěžovatel zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů o existenci organizované skupiny páchající drogovou trestnou činnost a jeho roli v ní, kdy tyto jsou založeny toliko na odposleších mobilních telefonů a prostorových odposleších, které k nim neposkytují dostatečný podklad, a to jak pokud jde o obsažené informace, tak o to, zda hlasy na nich skutečně patří osobám, které jsou v policejních přepisech označeny. Městský soud v Praze nechal za účelem identifikace hlasů přibrat znalkyni, avšak nejprve nikoli za účelem posouzení totožnosti jeho hlasu s hlasem zaznamenaným na odposleších, díky čemž stěžovatel neměl možnost podání opravného prostředku, a odposlechy jsou tak dle jeho přesvědčení neúčinným důkazem a nemělo by k nim být přihlíženo.

Další pochybení stěžovatel shledává ve výroku o trestu, kdy tvrdí, že mu měl být podle trest uložen jako souhrnný za současného zrušení rozsudku městského soudu ze dne 29. 9. 2010, č. j. -1579, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let.

Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v d (dále jen " ") a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

, o Ústavním soudu (dále jen " "), rozeznává podle svého jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ke stěžovatelově argumentaci směřující proti hodnocení důkazů Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. a , 91 y (dále jen " ")]. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je ochrana ústavnosti ( písm. d/ y), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ve věci bylo provedeno rozsáhlé a důkladné dokazování, které stěžovatele z trestné činnosti plně usvědčuje. Soudy se přitom ve svých rozhodnutích věnovaly i stěžovatelem tvrzené procesní nepoužitelnosti provedených odposlechů (viz str. 10-11 rozsudku vrchního soudu) a nepominuly se vypořádat ani s jeho námitkou, že mu měl být trest uložen jako souhrnný (viz str. 15-17 usnesení Nejvyššího soudu). Na jejich vyčerpávající odůvodnění Ústavní soud dále pro stručnost plně odkazuje. Z ústavně právního hlediska tudíž nelze napadeným rozhodnutím obecných soudů nic vytknout.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a podle ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2014

Jiří Zemánek

předseda senátu