Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2826/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Viliama Kováčika, advokáta se sídlem v Hradci Králové, tř. SNP 733, zastoupeného JUDr. Věrou Dubcovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Nerudova 37, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014 č. j. -124, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel ústavní stížností brojí proti shora označenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž mělo být porušeno ustanovení d (dále jen " ").

Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné ve smyslu ustanovení a contrario , v rozhodném znění, stěžovatelovo dovolání směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2013 č. j. -101, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 3. 2013 č. j. -68, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, jíž se na žalovaném domáhal zaplacení částky 185 920,- Kč s příslušenstvím.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že "důvody, jak jsou uvedeny dovolacím soudem pro odmítnutí dovolání, vycházejí z nesprávného závěru dovolacího soudu" a připomíná, že "v podaném dovolání poukázal konkrétně na jednotlivá ustanovení platné právní úpravy, vztahující se na předmět řízení a i na judikaturu jak Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu, která upravuje inkriminovanou oblast odlišným způsobem, než jak učinil odvolací soud."

Ústavnímu soudu byla y svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele ( písm. d/ y). Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Přestože je z předmětné ústavní stížnosti zřejmé, že směřuje toliko proti rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, stěžovatel v ústavní stížnosti - s výjimkou výše citovaných pasáží - vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu žádné (další) konkrétní námitky nevznáší, pouze prezentuje důvody, pro které je třeba považovat právní závěry nalézacího a odvolacího soudu (o promlčení jím uplatněné pohledávky) za nesprávné.

Stěžovatel tak v ústavní stížnosti nepředkládá žádnou oponenturu vůči závěru Nejvyššího soudu, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení , v rozhodném znění, "není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud". Stěžovatel totiž patrně přehlíží, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož přípustnost - v režimu ustanovení , v rozhodném znění, nezakládá (bez dalšího) skutečnost, že dovolatel identifikuje důvody, pro které mělo dojít k nesprávnému právnímu posouzení věci, jelikož je třeba předložit takové argumenty, na jejichž základě Nejvyšší soud - ústavně konformním způsobem - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam. Pokud tedy Nejvyšší soud z citovaných důvodů neshledal stěžovatelovo dovolání přípustným, bylo by možné uvažovat o důvodnosti stěžovatelovy ústavní stížnosti toliko v případě, pokud by předložil právní argumenty, na základě kterých by bylo lze dovodit, že postup dovolacího soudu byl ústavně nekonformní (pročež konsekventně zasáhl do stěžovatelova práva na přístup k soudu ve smyslu ustanovení y), tedy pokud by v ústavní stížnosti prezentoval důvody, pro které měl Nejvyšší soud shledat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Jinými slovy, o opodstatněnosti projednávané ústavní stížnosti by v daném kontextu bylo namístě uvažovat pouze tehdy, pokud by v ní stěžovatel poukázal na - prizmatem přípustnosti dovolání - relevantní skutečnosti, se kterými se Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení nevypořádal, přestože se s nimi - měl-li postupovat způsobem šetřícím základní práva stěžovatele - zjevně vypořádat měl; žádnou takovou argumentaci však stěžovatel v ústavní stížnosti nepředkládá.

Z uvedených důvodů Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení , jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; pro úplnost je možno připomenout, že se v této fázi jedná o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2014

Jiří Zemánek

předseda senátu