Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2629/14

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jany Václavíkové, zastoupené JUDr. Josefem Červinkou, advokátem se sídlem Nový Hrozenkov 843, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, č.j. -202, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2013, č.j. -182, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností ze dne 2. 8. 2014 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a dále princip zakotvený v y, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

2. Usnesením Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 27. 6. 2013, č.j. -161, byl zamítnut návrh povinné stěžovatelky na zastavení exekuce. Toto rozhodnutí soudu prvního stupně bylo následně potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2013, č.j. -182.

3. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka napadla dovoláním, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, č.j. -202, odmítnuto podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen " "), neboť stěžovatelka v dovolání nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu až a její dovolání tudíž neobsahovalo všechny obligatorní náležitosti.

II.

4. Rozhodnutí soudu odvolacího a dovolacího stěžovatelka napadla ústavní stížností, v níž namítala, že tato rozhodnutí nebyla řádně odůvodněna, odvolací soud se vyjádřil k věci "značně neinformovaně", čímž dle stěžovatelky prokázal, že smysl příslušné právní úpravy nepochopil, a dovolací soud se ve svém rozhodnutí nevypořádal se všemi v dovolání uplatněnými námitkami.

III.

5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [ a 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2013, č.j. -182, není.

6. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

7. V nyní posuzované věci je třeba posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, rozumět dovolání ve smyslu a násl. , na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu trvat (nejsou-li splněny podmínky pro "přijetí" ústavní stížnosti ve smyslu ). Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu přitom plyne, že stěžovatelka sice tento procesní prostředek k ochraně svých práv uplatnila, avšak neučinila tak procesně regulérním způsobem, v důsledku čehož jej dovolací soud nemohl projednat. S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatelka (řádně) nevyčerpala všechny procesní prostředky, jež měla k dispozici, a její ústavní stížnost je proto v části, v níž směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2013, č.j. -182, nepřípustná ve smyslu .

IV.

8. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, č.j. -202, pak Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené , a

je tak způsobilá projednání Ústavním soudem.

9. Ústavní soud proto posoudil - v dané části - obsah ústavní stížnosti, jí napadeného rozhodnutí, jakož i dovolání stěžovatelky, které si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti od soudu prvního stupně vyžádal, a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Ústavní soud má za to, že dovolací soud v napadeném usnesení posoudil obsah podaného dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními , přičemž své rozhodnutí též řádně odůvodnil, když podrobně vyložil, z jakého důvodu nepovažuje stěžovatelčino vymezení přípustnosti dovolání za dostatečné. Ústavní soud pak nemá, co by uvedenému závěru dovolacího soudu v této souvislosti vytkl.

10. Protože dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky dle , neobstojí ani námitka, dle níž dovolací soud porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že se ve svém rozhodnutí nevypořádal s podstatnými námitkami stěžovatelky. To proto, že dovolací soud byl v případě, kdy shledal v dovolání takové vady, jež nebyly v zákonem stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, oprávněn postupovat dle ustanovení a pouze stručně odůvodnit své rozhodnutí tak, aby z něj bylo zřejmé, proč považuje dovolání za opožděné, nepřípustné nebo trpící vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení. To dovolací soud také učinil a Ústavnímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že dovolací soud postupoval při vydání napadeného rozhodnutí zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy. K porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces tedy nedošlo.

V.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení dílem podle ustanovení jako nepřípustnou a dílem dle téhož zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

12. Jelikož ústavní stížnost byla odmítnuta, nebyl vytvořen prostor pro vyhovění návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení ( ), resp. na úhradu nákladů spojených s jejím zastoupením v řízení o ústavní stížnosti ( ).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2014

Jan Musil v. r.

předseda III. senátu Ústavního soudu