Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
85521.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 1631/14
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Jandáska, zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem Veselí nad Moravou, Svatoplukova 519 proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 21. 11. 2012 č.j. 215 C 15/2011 -73 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2014 č. j. 27 Co 143/2013 -127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho občanskoprávní věci, neboť jimi, jakož i řízením, které jejich vydání předcházelo, mělo dojít k porušení jeho ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod, jmenovitě práva na spravedlivý proces a na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost zakotveného v čl. 26 Listin y.
Odvolací soud zčásti potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a zčásti změnil a žalobu zamítl tak, že výsledkem řízení se stalo uložení povinnosti stěžovateli zaplatit žalobci 23.586,50 Kč se specifikovanými úroky z prodlení; vzhledem ke vzájemné míře úspěchu procesních stran uložil soud žalobci povinnost nahradit stěžovateli část v řízení vynaložených nákladů.
V ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel vůči procesním postupům a rozhodnutím obecných soudů řadu námitek skutkové i právní provenience, jež jsou mu samozřejmě známy, a proto je netřeba rekapitulovat; z procesního spisu se podává, že Ústavnímu soudu předkládá zásadně ty, jež už jim adresoval, jmenovitě soudu odvolacímu.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Novelou zákona o Ústavním soudu , provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. , bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.
Tak je tomu i v dané věci; je totiž zjevné, že s výše uvedenými stěžovatelčinými námitkami se v rozhodném smyslu vypořádal odvolací soud, a jím uplatněné skutkové a právní závěry i z hledisek ústavněprávních obstojí.
Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že o protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v doktríně a soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, a ve skutkové rovině jsou znaky protiústavnosti naplněny zejména tehdy, jestliže provádění a hodnocení důkazů trpí zvláště závažnými procesními vadami či učiněná skutková zjištění odtud již logicky ("v žádné možné interpretaci") nevyplývají. Kolizi s požadavky kladenými na spravedlivý proces zakládá též rozhodnutí, které je nepřezkoumatelné, resp. jemuž chybí náležité odůvodnění.
Takové podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci přítomny nejsou; kvalifikovaný exces v takto vyloženém smyslu v rozhodnutí obecných soudů totiž dovodit nelze.
Ze skutečnosti, že soud dospěl k odlišným závěrům, než jaké stěžovatel pokládá za správné - jmenovitě o obsahu a platnosti dílčích ujednání účastníky uzavřené mandátní smlouvy, ujednání o podmínkách vrácení jemu poskytnuté provize, její výše, o konkurenční doložce, její platnosti a okolnostech na ní založené smluvní pokuty, resp. započtení proti jeho nárokům na provizi - porušení jeho základních práv samo o sobě neplyne. Odvolací soud se námitkám stěžovatele, uplatněným v odvolání, věnoval zcela adekvátně, a jejich hodnocení obšírně, věcně přiléhavě a srozumitelně také v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, pročež nelze uznat ani stěžovatelovu kritiku z jeho nepřezkoumatelnosti; nedostatek přezkoumatelnosti rozhodnutí nelze dovozovat jen z toho, že soud nepřevzal argumentační metodu stěžovatele a nevyvracel dílčí námitky stejným způsobem, jakým byly konstruovány.
Rovněž kritice procesních postupů obecných soudů nelze v mezích ústavněprávního přezkumu ničeho podstatného vytknout, a to ať již jde o stěžovatelovu výtku z nedostatku jednoty předmětu řízení nebo o hodnocení provedených důkazů, konkrétně svědecké výpovědi Ivy Ambrosové.
Svým obsahem je tak ústavní stížnost toliko polemikou se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a nikterak se nenaznačuje, že by mohla mít relevantní průmět do kontextu ústavněprávního. Stěžovatel tím vnucuje Ústavnímu soudu pozici další (běžné) opravné instance v režimu obecného soudnictví (což se zjevuje i v tom, že jeho ústavní stížnost je v podstatě identická s předtím podaným odvoláním), která mu - viz shora - nepřísluší.
Výše předznačený úsudek, že ústavní stížnost je návrhem ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněným, je tím odůvodněn.
Jako takovou ji Ústavní soud podle tohoto ustanovení v senátu, mimo ústní jednání, usnesením odmítl.
Výsledek řízení o ústavní stížnosti neumožňuje vyhovět ani stěžovatelovu návrhu, aby mu byla podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu přiznána proti vedlejšímu účastníku náhrada nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu