Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1200/14

Ústavní soud rozhodl dne 9. září 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: A) ABF Realitní s. r. o., IČ 26489040, se dílem Palackého 15, 110 00 Praha 1, právně zastoupené Mgr. Michalem Mrzenou, advokátem se sídlem Palackého 15, 110 00 Praha 1 a B) Lyudmila Radeva, zastoupeného JUDr. Filipem Sojákem, advokátem se sídlem Košická 30, 101 00 Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. ledna 2014 č. j. -138, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud obdržel dne 31. 3. 2014, napadají stěžovatelé usnesení dovolacího soudu, kterým tento soud zamítl dovolání žalobkyně ABF Realitní s. r. o. - stěžovatelky ad A) návrhu, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. června 2013 č. j. -114. V postupu odvolacího i dovolacího soudu, jakož i v napadeném usnesení shledávají stěžovatelé porušení , a d (dále jen " ").

Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelé vytýkají údajné nedostatečné odůvodnění, vady řízení, které mu předcházelo i procesně nekorektní postup, neboť odvolací soud zamítl návrh na procesní nástupnictví podle ustanovení sám v rámci odvolacího řízení. Tím prý zkrátil procesní práva stěžovatelů "o jednu řádnou instanci soudního řízení", neboť prý měl věc vrátit k rozhodnutí soudu nalézacímu.

Jak odvolacímu, tak i dovolacímu soudu stěžovatelé vytýkají, že nepostupovaly v souladu s platnou judikaturou, neboť nijak nepostavily najisto otázku, jestli účelem návrhu podle je skutečně zneužití procesní úpravy s cílem dosáhnout toho, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšné žalobkyni nedobytnou; k vyjasněné této otázky nebylo vedeno dokazování. Stěžovatelé s odkazem na dovolacím soudem citovanou judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2011 č. j. ) zdůrazňují, že zamítnutí návrhu učiněného podle je postupem zcela výjimečným a lze tak rozhodnout jen v případě, že rozhodující soud si je jist tím, že ze strany neúspěšného žalobce jde o výše popsané účelové jednání. Naopak k zamítavému rozhodnutí, jako v projednávané věci, nepostačuje jen prostá obava, že k takovému jednání žalobce v budoucnu může dojít.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se zjišťuje:

Nejvyšší soud ČR zamítl jako nedůvodné dovolání žalobkyně ABF Realitní s. r. o. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2013 č. j. -114 ve sporu, v němž se žalobkyně po žalovaném Štefanu Juházsovi domáhala zaplacení částky 61 285,- Kč s příslušenstvím.

Žalobkyně poté, co nalézací soud její žalobě nevyhověl a její odvolání bylo předloženo krajskému soudu k rozhodnutí, u nalézacího soudu podala návrh, aby do řízení na její místo vstoupil Lyudmil Radev. Návrh odůvodnila tvrzením, že na něj smlouvou ze dne 24. 6. 2013 postoupila žalovanou pohledávku a ten se vstupem do řízení souhlasil.

Nejvyšší soud konstatoval, že dovolatelka v podaném mimořádném opravném prostředku řádně nevymezila právní otázku, jejíž posouzení spojuje s dovolacím důvodem podle Dovolací soud proto konstatoval, že právní závěry odvolacího soudu odpovídají dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, a odkázal v tomto směru na svoji platnou judikaturu.

III.

Ústavní soud se nejprve zabýval posouzením aktivní legitimace stěžovatele ad B) návrhu k podání projednávané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že i když tento stěžovatel nebyl účastníkem řízení před Nejvyšším soudem ČR, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo [viz ustanovení , o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "], přesto nelze popřít, že za situace, v níž se tento stěžovatel domáhá možnosti vstoupit na místo dosavadní žalobkyně [stěžovatelky ad A) návrhu] do již zahájeného, avšak dosud pravomocně neskončeného řízení, vedeného před Okresním soudem v Nymburku pod sp. zn. , přičemž přes jeho souhlas tomuto návrhu nebylo vyhověno, mohl být tímto zásahem orgánu veřejné moci na svých procesních právech bezprostředně dotčen.

IV.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu stěžovateli tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatoval, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Otázkou procesního nástupnictví v občanském soudním řízení v souvislosti s postoupením pohledávky se Ústavní soud zabýval ve svém nálezu ze dne 9. 2. 2012

sp. zn.

(N 30/64 SbNU 319), v němž (stejně jako v jiných svých rozhodnutích) předeslal, že jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší zásadně podávat výklad tzv. podústavního práva a oproti Nejvyššímu soudu není povolán k tomu, aby sjednocoval rozhodování obecných soudů v konkrétních výkladových problémech. K námitkám týkajícím se nesprávného výkladu a aplikace předpisů obecného práva však současně zdůraznil, že Ústavní soud netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodnění zřejmé nespravedlnosti.

Obecné soudy i při jinak formálně doložených předpokladech pro vyhovění návrhu podle jsou povinny zkoumat všechny okolnosti, za nichž došlo jak k podání návrhu, tak i jednání a postup procesně neúspěšného žalobce, neboť k povinnostem obecných soudů vymezených v základních ustanoveních , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") patří mimo jiné i to, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob, a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob ( ).

Ústavní soud se ztotožnil s právním názorem dovolacího soudu, že zákonnou povinností obecných soudů je při rozhodování o otázce procesního nástupnictví podle posoudit případné účelové zneužití procesní úpravy s ohledem na ustanovení

V projednávané věci bylo dovolání přípustné podle ustanovení , přičemž dovolací soud konstatoval nesplnění podmínek podle , tedy zejména nesplnění povinnosti v zákonné lhůtě v dovolání řádně vymezit právní otázku, která je spjata s rozhodnutím odvolacího soudu a dále konkretizovat, v čem údajná nesprávnost spočívá.

Za situace, v níž se dovolací soud mohl zabývat pouze otázkami právními, nikoli skutkovými, jak ostatně zdůraznil v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jdou výhrady stěžovatelů, spojené s údajně nedostatečně odůvodněnými skutkovými okolnostmi projednávané věci ve vztahu k citované judikatuře Nejvyššího soudu, nad rámec dovolacího přezkumu. Tvrzení stěžovatelů, že dovolání podané v zákonné lhůtě bylo úplné a splňovalo i všechny ostatní předpoklady a podmínky stanovené příslušnými ustanoveními o dovolání, tak zůstávají pouze v rovině ničím nepodložených tvrzení, neboť stěžovatelé k prokázání jejich důvodnosti Ústavnímu soudu žádné důkazy nepředložili ani k jejich prokázání nenavrhli. Ústavní soud není v takovém případě povinen v řízení o ústavní stížnosti sám důkazy konkretizovat či je vyhledávat.

Ústavní soud při svém rozhodování vzal v úvahu také skutečnost, že rozhodnutí podle ustanovení je procesním rozhodnutím, vydaným v dosud pravomocně neskončeném řízení vedeném před Okresním soudem v Nymburku pod sp. zn. . Spravedlnost soudního řízení jako celku ve smyslu y může být zpochybněna po vyčerpání všech procesních prostředků v pravomocně skočeném řízení ve věci samé.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu