Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2827/14

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Ondřeje Kozuba, zastoupeného JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014 č. j. -450, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Praze v dané věci a věc krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Předmětná věc se týká určení vlastnického práva k nemovitostem a souvisí s problematikou tzv. nabývání vlastnického práva od nevlastníka; stěžovatel v ní vystupuje jako žalovaný. Dovoláním napadené rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno poté, co ve věci rozhodoval Ústavní soud, který nálezem

sp. zn.

ze dne 10. 6. 2013 zrušil předchozí rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu pro nezohlednění možnosti působení dobré víry stěžovatele. Krajský soud ve svém novém rozhodnutí potvrdil předchozí rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí žaloby; Nejvyšší soud však v ústavní stížností napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že krajský soud pochybil v procesu hodnocení důkazů a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné.

2. Podle stěžovatele bylo nejen napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, zejména práva na soudní ochranu podle d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na ochranu vlastnictví podle y, ale předložený případ dalece přesahuje osobní zájem stěžovatele na výsledku věci, neboť se dotýká vyjasnění vztahů mezi Ústavním soudem a Nejvyšším soudem, jakož i obecného prosazení závaznosti a precedenčního charakteru nálezů Ústavního soudu.

3. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.

4. Podle Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ve znění je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ().

5. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 7. 2008, usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 11. 2012 či usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].

6. Výjimka z principu subsidiarity ústavní stížnosti je založena v . Podle písm. a) tohoto ustanovení, na nějž se odvolává i stěžovatel v nyní projednávaném případě, Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu přitom citované ustanovení - jako výjimku z obecného principu - je třeba vykládat restriktivně [srov. již nález

sp. zn.

ze dne 13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159)]; navíc uplatnění této výjimky je zpravidla vyloučeno v situacích, kdy sice existuje pravomocné rozhodnutí, ale řízení před obecnými soudy v dané věci ještě není definitivně skončeno, typicky v případě kasačního rozhodnutí soudu vyšší instance o opravném prostředku. Právě taková situace přitom nastala i v nyní projednávaném případě, kde je ústavní stížností napadeno zrušující rozhodnutí dovolacího soudu, kterým byla věc též vrácena k dalšímu řízení soudu odvolacímu. Mimoto ovšem Ústavní soud poznamenává, že ani pokud by v daném případě bylo možné uvažovat o aplikaci , ústavní stížnost by nemohla být shledána přijatelnou, jelikož je zřejmé, že není splněna podmínka jejího významu podstatně přesahujícího vlastní zájmy stěžovatele (srov. příkladmý výčet situací splnění této podmínky v usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 2. 2014 či třeba v usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 6. 2011). Stěžovatel sice odkazuje na nepochybně významnou problematiku vymezení vztahu mezi Ústavním soudem a Nejvyšším soudem, respektive prosazení závaznosti nálezů Ústavního soudu, Ústavní soud nicméně nespatřuje důvod, proč by nebylo dostačující řešit uvedenou problematiku a související otázky v případech, kdy bude řádně zachován princip subsidiarity ústavní stížnosti a řízení před obecnými soudy před jejím podáním definitivně skončeno.

7. Z výše uvedeného vyplývá, že podaná ústavní stížnost musela být shledána nepřípustnou ve smyslu . Nejvyšší soud nyní zasáhl pouze do části skutkových zjištění ve věci a řízení před krajským soudem bude dále pokračovat, přičemž nelze zatím předvídat jeho výsledek ani celkové skutkové a právní závěry v budoucnu učiněné krajským soudem. Nehledě na stěžovatelovy pochybnosti podle Ústavního soudu není důvod se domnívat, že by i po nynějším kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu neměl krajský soud učinit ústavně konformní rozhodnutí, respektující jak tzv. kasačně závazný nález

sp. zn.

v téže věci, tak i tzv. precedenčně závazné předešlé nálezy rozebírající problematiku nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka, včetně posledního souhrnného nálezu

sp. zn.

ze dne 17. 4. 2014. Za předpokladu existence dobré víry stěžovatele při nabytí vlastnického práva ke sporné nemovitosti tak je stále na krajském soudu vyřešit (případnou) kolizi základních práv původních vlastníků a stěžovatele, a to ústavně konformním způsobem při zvážení jak obecných souvislostí tohoto typu kolize základních práva, tak individuálních okolností rozhodovaného případu (nález

sp. zn.

ze dne 17. 4. 2014).

8. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti ji Ústavní soud odmítl v souladu s .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka