Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 920/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Daniše, t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Hradec Králové, se sídlem Hradební 860, 500 01 Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Radkem Šimonkou, advokátem se sídlem Chrastava, Bílokostelecká 186, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. 2. 2014 č. j. -19, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Průběh řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně garantovaných práv na osobní svobodu a spravedlivý proces podle a d domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu.

2. Usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 7. 2013 č. j. -8 byl stěžovatel podle § 68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), vzat do vazby. O ponechání stěžovatele ve vazbě bylo rozhodnuto usneseními téhož soudu ze dne 29. 10. 2013 č. j. -10 a ze dne 28. 1. 2014 č. j. -10. Soud prvního stupně odůvodnil trvání vazby stěžovatele tím, že mu v případě vyslovení viny za stíhaný trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy [ a odst. 3 písm. d) , , v rozhodném znění (dále jen "tr. zák.")] hrozí vysoký trest odnětí svobody v rozmezí od 8 do 12 let, a je tedy dána důvodná obava, že by mohl uprchnout nebo se skrývat za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání či uloženému trestu [útěková vazba podle § 67 písm. a) trestního řádu]. A vzhledem k tomu, že se stěžovatel trestné činnosti dopouštěl dlouhodobě se ziskem značné výše finančních prostředků, existuje podle názoru soudu rovněž důvodná obava, že by při ponechání na svobodě mohl v trestné činnosti identického charakteru pokračovat [předstižná vazba podle § 67 písm. c) trestního řádu].

3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. 2. 2014 č. j. -19 byla zamítnuta stížnost stěžovatele směřující proti posledně označenému rozhodnutí soudu první instance o jeho ponechání ve vazbě.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že důvody útěkové a předstižné vazby podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu nejsou ve věci dány. Zdůraznil, že při posuzování a přezkoumávání existence vazebních důvodů je povinností obecných soudů vzít v úvahu délku trvání vazby s ohledem na specifika konkrétního trestního řízení. Riziko uprchnutí nebo skrývání se obviněného nemůže být v případě dlouhotrvající vazby založeno výlučně na skutečnosti, že mu hrozí vysoký trest. Trvání vazby musí být za tohoto stavu ospravedlněno dalšími závažnými okolnostmi, které v konkrétní věci vylučují možnost nahradit vazbu jiným opatřením podle trestního řádu. Závěrem stěžovatel uvedl, že v trestním řízení osvědčil skutečnosti, jež pokračující existenci vazebních důvodů zpochybňují.

II.

Právní posouzení

5. Ústavní soud je podle y ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mj. v rámci rozhodování o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci [ písm. d)y]. Není však povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může toliko tehdy, shledá-li na straně účastníka řízení současně relevantní porušení základního práva nebo svobody. V ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu je opakovaně vyjadřován princip sebeomezení, jenž mu v případě posuzování ústavnosti vazebního omezení osobní svobody umožňuje provést zásah pouze tehdy, je-li závěr obecného soudu v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo pokud rozhodnutí o vazbě není řádně odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti [viz např. nález ze dne 25. 5. 2004

sp. zn.

(N 74/33 SbNU 229)].

6. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkového stavu v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu, a zda účelu vazby není možné dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě nelze přirozeně pojímat jako řešení otázky viny a trestu obviněného. Vazba je zajišťovacím institutem, jenž slouží k dosažení účelu trestního řízení; každému vazebnímu rozhodnutí je proto imanentní pouze vysoká pravděpodobnost - nikoli jistota - ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný trestně stíhán za výkonu vazby.

7. Ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu řečeným postulátům vyhovuje.

8. Vazbu útěkovou lze podle § 67 písm. a) trestního řádu odůvodnit reálnou hrozbou vysokým trestem. Hrozba vysokým trestem je s přihlédnutím ke konkrétní trestné činnosti obviněného způsobilá založit důvodnost obavy z vyhýbání se trestnímu stíhání či trestněprávní sankci. Hrozbou vysokým trestem je ovšem možno argumentovat při uvalení a trvání útěkové vazby toliko v těch případech, kdy lze na základě zjištěných skutečností opodstatňujících podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let [viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004

sp. zn.

(N 48/33 SbNU 3)]. V předmětné věci je stěžovatel stíhán pro zvlášť závažný zločin, za který je ohrožen zákonnou trestní sazbou v rozmezí od osmi do dvanácti let odnětí svobody [§ 283 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zák.]. Vzhledem k uvedené skutečnosti a se zřetelem ke specifikům trestné činnosti tak lze konstatovat, že ponechání stěžovatele ve vazbě bylo ústavně přípustné a obecnými soudy adekvátním způsobem odůvodněné. Nutno dodat, že v době rozhodování okresního soudu o trvání vazby (leden 2014) byl stěžovatel omezen na osobní svobodě po dobu šesti měsíců, což z hlediska zjištěného skutkového stavu nenaplňuje dlouhotrvající útěkovou vazbu, jež by v intencích nálezů Ústavního soudu

sp. zn.

a

sp. zn.

vyvolávala potřebu zdůvodnění dalšími podstatnými okolnostmi než pouze hrozbou vysokým trestem. Ani jde-li o vazbu předstižnou podle § 67 písm. c) trestního řádu, jejíž důvodnost byla spatřována zejména v rozsahu a délce páchání stíhané trestné činnosti, nelze obecným soudům vytknout, že by se při rozhodování dopustily svévole.

9. Omezení osobní svobody stěžovatele nevybočilo ze zákonných ani judikaturou nastavených podmínek, aby se jednalo o opatření nevyhovující ústavním kautelám. Ústavněprávně přípustné meze soudcovského uvážení ve vztahu k předpokladu "důvodné obavy" ve smyslu § 67 trestního řádu v řešené věci nebyly překročeny. Obecné soudy své právní závěry srozumitelně odůvodnily a zakotvily v dostupných zjištěních, jež se stěžovateli nepodařilo relevantním způsobem zpochybnit.

10. Porušení ústavně zaručených práv na osobní svobodu a spravedlivý proces, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavním soudem shledáno nebylo, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. srpna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu