Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1640/14

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Šuterové, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem Advokátní kanceláře VOVSÍK, RÖSCH, KOCINA A SPOL., se sídlem Malá 6, Plzeň, proti výrokům III a IV rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. února 2014 č. j. -396, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 12. 5. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen "") i její ústavně zaručená majetková práva podle y.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 28. 8. 2013 č. j. -370 bylo vypořádáno společné jmění manželů - stěžovatelky a Jana Šutery jako žalovaného (výrok I až V) a dále jím bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil stěžovatelce na nákladech řízení 133 567,60 Kč (výrok VI).

K odvolání žalovaného, kterým byl napaden výrok V a VI, Krajský soud v Plzni shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až IV potvrdil, ve výroku V jej zčásti potvrdil a zčásti změnil (výroky I a II) a ve výroku VI o nákladech řízení jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV).

V ústavní stížnosti stěžovatelka vytýká Krajskému soudu v Plzni, že jeho postup při rozhodování o náhradě nákladů řízení zcela vybočuje z pravidel upravujících tuto problematiku. V důsledku toho mělo být stěžovatelce odňato právo na náhradu nákladů v celkové výši 133 567,60 Kč.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [ a 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

Ústavní soud obecně zastává stanovisko, že dovolání podle a násl. (dále jen "") představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu , jehož vyčerpání je s ohledem na ustanovení nutno (vždy) vyžadovat (k tomu blíže např. usnesení ze dne 28. 3. 2013

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z tohoto důvodu se Ústavní soud v prvé řadě zabýval otázkou, zda lze ve smyslu ustanovení dovoláním napadnout (samostatně) i rozhodnutí odvolacího soudu v nákladovém výroku, neboť ten je napaden i touto ústavní stížností, přičemž s ohledem na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu dospěl ke kladnému závěru (viz např. usnesení ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. , ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. ).

Dále pak Ústavní soud zkoumal, zda není naplněn některý z důvodů nepřípustnosti dovolání ve smyslu , a shledal, že v souzené věci by v úvahu přicházel jen důvod zakotvený v ustanovení , podle kterého není odvolání přípustné, jestliže napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Z judikatury Nejvyššího soudu v tomto ohledu zjistil, že pokud soudy nižších stupňů rozhodly tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely (viz usnesení ze dne 18. 11. 2013 sp. zn. ).

Jak bylo výše uvedeno, soud prvního stupně přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 133 567,60 Kč, odvolací soud jí však tuto náhradu odepřel, stejně jako náhradu nákladů odvolacího řízení, přičemž stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že o tuto částku byla zkrácena. Z toho je zřejmé, že sama stěžovatelka není názoru, že by dovolání bylo nepřípustné ve smyslu , z ústavní stížnosti ovšem neplyne, že by stěžovatelka (ač poučena odvolacím soudem) tento mimořádný opravný prostředek uplatnila. Byť otázku (ne)přípustnost dovolání ve smyslu až posuzuje dovolací soud ( ), a Ústavní soud nemůže jeho rozhodování předjímat, za výše popsané situace nutno po stěžovatelce zcela důvodně požadovat podání daného mimořádného opravného prostředku s tím, že pokud tak neučinila, je ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu .

Pokud však stěžovatelka dovolání podala (z veřejné databáze http://infosoud.justice.cz totiž plyne, že v dané věci bylo dovolání podáno dne 13. 5. 2014), Ústavní soud by musel dospět ke stejnému závěru. Přípustnost ústavní stížnosti nezakládá pouhé podání příslušného procesního prostředku ochrany práva, ale jeho "vyčerpání", tj. dosažení rozhodnutí o něm (viz také , 4 a 6 ), přičemž z ničeho neplyne, že by se tak v dané věci stalo. Z tohoto důvodu lze vycházet z toho, že soudní řízení nadále probíhá, z čehož plyne, že ústavní stížnost byla podána "předčasně".

Dlužno dodat, že pokud by se (event.) ukázalo, že stěžovatelčino dovolání nebylo efektivním opravným prostředkem kupříkladu proto, že bylo objektivně nepřípustné [třeba právě s ohledem na ustanovení ], nelze než tuto situaci interpretovat tak, že tím byl (dodatečně) zpochybněn implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti této ústavní stížnosti rozhodl [totiž že podané dovolání (naopak) je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním]; v takovém případě Ústavní soud ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, projedná, neboť není přijatelné, aby (zjednodušeně řečeno) prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou"; z alternativ odmítnutého dovolání mohou vyvstat nepříznivé důsledky v případě, že podat dovolání bylo obligatorní (aby bylo vyhověno požadavku zakotvenému v ), avšak stěžovatelka by tak učinila procesně neregulérně, neboť to je nevyhnutelné postavit naroveň situaci, kdy dovolání nepodala vůbec.

Vzhledem k tomu, že z obsahu ústavní stížnosti ani jinak nevyplynulo, že by měly (mohly) být naplněny předpoklady pro projednání jinak nepřípustné ústavní stížnosti, stanovené v , nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2014

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu