Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1128/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Z., zastoupeného Mgr. Milošem Ráboňem, advokátem, se sídlem Pekařská 12, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. , za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 3. 2014, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 21. 11. 2013, č. j. -62 (dále jen "usnesení městského soudu"), jímž byla podle , (dále jen " "), a contrario zamítnuta jeho žádost o propuštění z ochranného sexuologického léčení ve formě ambulantní a současně podle téhož ustanovení mu bylo toto léčení prodlouženo do dne 21. 11. 2015.

Stěžovatel, odsouzený pro trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), uvádí, že jeho ochranné léčení započalo dne 9. 9. 2011, kdy byl umístěn do Psychiatrické léčebny Brno. Dle ochranné léčení potrvá, dokud to vyžaduje jeho účel, nejdéle však dvě léta; nebude-li v této době léčba ukončena, rozhodne soud před skončením této doby o jejím prodloužení, a to i opakovaně, vždy však nejdéle o další dvě léta; jinak rozhodne o propuštění z ochranného léčení. Stěžovatel tvrdí, že zákonná dvouletá lhůta tak uplynula dne 8. 9. 2013, neboť o prodloužení trvání ochranného léčení nebylo rozhodnuto. Je pravdou, že dne 29. 3. 2012 vydal městský soud usnesení sp. zn. , kterým došlo k přeměně ochranného léčení sexuologického z formy ústavní na formu ambulantní. V rámci tohoto rozhodnutí však dle stěžovatelova tvrzení nedošlo k prodloužení ochranného léčení. Dle názoru městského soudu je nepochybné, že rozhodování o tom, zda jsou splněny podmínky pro změnu formy ochranného léčení, zahrnuje zkoumání podmínky, zda je ochranné léčení nadále na straně odsouzeného zapotřebí, takové podmínky pak byly nepochybně zjištěny a byly tedy podkladem rozhodnutí o tom, že ochranné léčení bude nadále vykonáváno ve formě ambulantní. Stěžovatel však namítá, že tato úvaha městského soudu nic nemění na tom, že o prodloužení léčení dle odstavce 6 formálně rozhodnuto nebylo. Nemůže být po něm požadováno, aby se podrobil ochrannému léčení, když ze strany soudu toto nebylo včas a řádně prodlouženo.

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

II.

, o Ústavním soudu (dále jen " "), rozeznává podle svého jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a , 91 y). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti ( y), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Obecné soudy vyšly z právního názoru, že pokud soud rozhodne o změně formy ochranného léčení, běží nová dvouletá lhůta k prodloužení ochranného léčení. Dle jejich přesvědčení "je totiž třeba mít za to, že v případě rozhodování o změně formy ochranného léčení nepochybně dochází i k periodickému přezkumu důvodů výkonu ochranného léčení, když pokud soud rozhoduje o změně ochranného léčení, musí si vyřešit především otázku, zda důvody výkonu ochranného léčení bez ohledu na jeho formu trvají. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že cílem řízení o prodloužení ochranného léčení je periodický přezkum důvodů trvání ochranného léčení, kdy trvání těchto důvodů je nepochybně přezkoumáno i v řízení o změně formy ochranného léčení. Dvouletá lhůta pak běží od okamžiku zahájení výkonu změněné formy ochranného léčení." Ústavní soud nemá za to, že by takovýto právní výklad byl nepřiléhavý a měl charakter libovůle.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle , ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne12. srpna 2014

Kateřina Šimáčková, v.r.

předsedkyně senátu