Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2027/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Kristiána Lissnika, zastoupeného Mgr. Leonou Polákovou, advokátkou, sídlem Pardubice, Sladkovského 484, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2014 č. j. -66, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou dne 13. 6. 2014 se Kristián Lissnik, (dále jen "žalovaný" případně "stěžovatel"), domáhal, aby Ústavní soud z důvodu porušení a d (dále jen "") zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o zrušení výživného pro zletilého (stěžovatele).

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 13. 11. 2013 rozsudkem č. j. -33 Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "nalézací soud") rozhodl, že vyživovací povinnost Romana Landsmana (dále jen "žalobce") k žalovanému stanovená naposledy rozsudkem téhož soudu ze dne 13. 10. 2008 č. j. -48 za období od 11. 2. 2013 do 29. 9. 2013, se zrušuje (výrok I), žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zrušení vyživovací povinnosti k žalovanému naposledy stanovené rozsudkem téhož soudu ze dne 13. 10. 2008 č. j. -48 za období od 1. 10. 2012 do 10. 2. 2013 a dále za období od 30. 9. 2013 do budoucna, zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

Dne 31. 3. 2014 rozsudkem č. j. -66 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 13. 11. 2013 č. j. -33, vyjma nenapadeného výroku I, v části výroku II, pokud jím byla zamítnuta žaloba s požadavkem, aby byla zrušena vyživovací povinnost žalobce k žalovanému za období od 1. 10. 2012 do 10. 2. 2013, potvrdil (výrok I), ve zbývající části výroku II změnil tak, že s účinností od 30. 9. 2013 se zrušuje vyživovací povinnost žalobce k žalovanému, naposledy stanovená rozsudkem nalézacího soudu ze dne 13. 10. 2008 č. j. -48 (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení před nalézacím soudem a odvolacím soudem (výrok III).

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, jak bylo již výše poznamenáno, že odvolací soud porušil a y tím, že "nezjišťoval a nehodnotil řádně skutkový stav věci ke dni svého rozhodnutí, a to z hledisek rozhodných pro rozhodnutí v dané věci." Odvolací soud "posuzoval věc příliš formalisticky, důsledně se nezabýval posouzením věci z hlediska adekvátní právní normy, tj. ustanovení zákona o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2014, ani nezohlednil konkrétní okolnosti projednávané věci." V důsledku svévolné aplikace právního předpisu jednoduchého práva tak došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu y, což v konečném důsledku vedlo i porušení práva na rodičovskou výchovu a péči ve smyslu y; poukázal na nález ze dne 24. 11. 2009

sp. zn.

(N 245/55 SbNU 361).

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces vadným hodnocením v řízení provedených důkazů a z něj plynoucím nesprávným právním posouzením jeho věci. Stěžovatel byl toho názoru, že se odvolací soud nedostatečně vyrovnal se všemi jím uplatněnými tvrzeními, zejména ve vztahu k ustanovení § 85 zákona o rodině.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

(N 5/1 SbNU 41)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v projednávané věci neshledal.

K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces příliš formalistickou aplikací ustanovení zákona o rodině nutno dále připomenout, že toto právo zakotvené v části pátéy resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo, tudíž ani právo na zvýšení či snížení výživného na zletilého stěžovatele. Z toho plyne, že ani případná nesprávná resp. Ústavním soudem nesdílená interpretace hmotného práva obecnými soudy (k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo) tak sama o sobě nemohla založit porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v cit. ustanoveníchy a Úmluvy. Taková interpretace by mohla být důvodem pro kasaci rozhodnutí obecných soudů pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv; je však evidentní, že "právo na zachování výživného na zletilé dítě" v rovině základních práv zakotveno není [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997

sp. zn.

(N 66/8 SbNU 149)].

Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněno a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, nezakládá. Z toho důvodu postačí na jeho obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazujícího prvky svévole odkázat (y).

V projednávané věci je nadto zjevné, že stěžovatel konstruoval odůvodnění svého návrhu převážně jako polemiku se závěry odvolacího soudu; ústavní stížnost však není a nemůže být jakýmsi zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů, a to již proto, že Ústavní soud není součástí jejich soustavy. Nutno zde připomenout, že vyloučil-li zákonodárce - v souladu s kautelami ústavnosti - dovolací přezkum ve věcech upravených zákonem o rodině [v rozsahu dle ust. ], je nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti dovolání cestou ústavní stížnosti.

Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 28. července 2014

Kateřina Šimáčková, v.r.

předsedkyně senátu