Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1446/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. B., zastoupené Mgr. Vladimírem Pospíšilem, advokátem se sídlem Praha 1, Mezibranská 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2014 č. j. -59, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2013 č. j. -793 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2013 č. j. -652, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla uznána vinnou ze spáchání pokusu zločinu vydírání podle , , odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) a byl jí za to uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Dále stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, a označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání. Stěžovatelka se rovněž domáhá, aby Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") odložil vykonatelnost rozsudku nalézacího soudu.

Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle a d, y, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Stěžovatelka vyjadřuje své přesvědčení o tom, že výše uvedený trest, který jí byl uložen, je nespravedlivý a vychází z nesprávného právního posouzení zjištěného skutkového stavu, resp. že je "v extrémním rozporu s důkazem, o nějž se opírá". Stěžovatelka uvádí vybrané výsledky dokazování provedeného v průběhu trestního řízení a na jejich základě zpochybňuje svou míru účasti na spáchaném trestném činu (pro který byla odsouzena společně s dalšími osobami) a poukazuje na omluvitelné motivy této její účasti. Ve výsledku pak považuje uložený trest za nepřiměřený.

Ústavní soud po posouzení argumentace stěžovatelky a ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud musí nejprve konstatovat, že stěžovatelka uplatňuje argumentaci obsahově totožnou s tou, kterou používala již v průběhu trestního řízení, jak je patrné z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné soudní instance, která mu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y), a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je zásadně záležitostí ostatních soudů. Do rozhodovací činnosti těchto soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod [ ].

K takové situaci však v daném případě nedošlo.

Pokud jde o námitku stěžovatelky směřující proti údajně nespravedlivému a nepřiměřenému trestu za spáchaný trestný čin, k tomu musí Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález

sp. zn.

či usnesení

sp. zn.

), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz y a y). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií, jež jsou pro tyto účely stanovena a násl. , které však v projednávaném případě neshledal.

Jak správně uvádí i Nejvyšší soud, za spáchání trestného činu, za který byla stěžovatelka odsouzena, je stanovena sazba trestu odnětí svobody v rozpětí pět až dvanáct let, takže Krajský soud v Brně uložil pětiletý trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Uložení mírnějšího trestu by tedy bylo možné jen cestou mimořádného snížení trestu odnětí svobody postupem podle . Ústavní soud nezjistil žádnou konkrétní okolnost, která by mohla odůvodňovat takový mimořádný postup, ani žádné skutečnosti, jež by měly zpochybňovat právní kvalifikaci skutku, za nějž byla stěžovatelka odsouzena, nebo které by svědčily o extrémním nesouladu uloženého trestu se zákonnými kritérii pro ukládání trestu.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na takové rozhodnutí rovněž neshledal důvody pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nalézacího soudu, kterého se stěžovatelka domáhala.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu