Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2943/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Darren, s. r. o., se sídlem Sulkovská 482, 569 92 Bystré, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -806 ze dne 17. 7. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení d (dále jen "").

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 23. 8. 2012 č. j. -558 zamítl Okresní soud ve Svitavách žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala vůči vedlejším účastníkům zaplacení částky 1.633.541,- Kč s příslušenstvím. V průběhu řízení o odvolání stěžovatelky proti shora označenému rozsudku pak okresní soud usnesením ze dne 13. 11. 2012 č. j. -772 zamítl její návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků. K odvolání stěžovatelky proti tomuto usnesení následně Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 31. ledna 2013 č. j. -786 dle (dále též "") potvrdil usnesení okresního soudu jako věcně správné. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu a spolu s ním i rozhodnutí soudu prvého stupně podle ustanovení a 2 zrušil a dané řízení o návrhu stěžovatelky na přiznání osvobození od soudních poplatků ze dne 23. 10. 2012 dle zastavil.

Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka zejména podrobila kritice závěr dovolacího soudu o požadavku na změnu poměrů, k níž musí dojít od předchozího pravomocného rozhodnutí soudu o žádosti o osvobození od soudních poplatků, třebaže takové jeho rozhodnutí je v rozporu se zákonem, aby bylo možno úspěšně podat další žádost o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka se domnívá, že rozhodující pro otázku přiznání osvobození od soudních poplatků jsou zejména poměry majetkové, přičemž naopak neschopnost k úhradě soudního poplatku mající původ ve stěžovatelčině podnikání ze zákona nevyplývá. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala.

Pokud jde výhrady stěžovatele směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, je třeba připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o dovolání opírající se o ustanovení a a násl. v platném znění. Dovolací důvody dle posledně uvedeného zákonného ustanovení představují jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plní své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na meritorní projednání tohoto mimořádného opravného prostředku neexistuje ex lege nárok. U rozhodnutí o dovolání dle platné právní úpravy, nemají-li původ ve formálních či procesních vadách návrhu, lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud své rozhodnutí dostatečně objasnil.

Na tomto místě považuje Ústavní soud za nutné zmínit, že otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci obecně) se již zabýval mnohokrát, přičemž své postuláty formuloval v celé řadě svých rozhodnutí (srov. např. nálezy

sp. zn.

ze dne 27. 3. 2012,

sp. zn.

ze dne 22. 11. 2010, N 231/59 SbNU 357, dostupné - stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz). Ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy

sp. zn.

,

). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces ( a násl.y) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (y ČR) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy

sp. zn.

,

,

a

,

). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.

V právní věci stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadené rozhodnutí v konfrontaci s konkrétními dovolacími námitkami stěžovatele co do náležitého obsahu odůvodnění obstojí. Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, proč dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a jím potvrzené rozhodnutí soudu nalézacího nemůže obstát a proč tedy přikročil k jejich zrušení. Současně též dostatečně konkrétně vyložil, proč bylo namístě řízení o stěžovatelčině opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků zastavit. Ústavní soud tedy v posuzované rovině žádný deficit neshledal.

K námitce stěžovatelky stran jí tvrzené neudržitelnosti závěru dovolacího soudu o požadavku na změnu poměrů, k níž musí dojít od předchozího pravomocného rozhodnutí soudu o žádosti o osvobození od soudních poplatků, třebaže takové jeho rozhodnutí je v rozporu se zákonem, aby bylo možno úspěšně podat další žádost o osvobození od soudních poplatků, je třeba uvést, že stěžovatelka původní zamítavé rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků z vlastní nechala nabýt právní moci, když proti němu nepodala odvolání, což v ústavní stížnosti sama potvrdila (str. 1). Ve světle této skutečnosti se pak úvaha Nejvyššího soudu o tom, že "samo právní posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním (zamítavém) rozhodnutí nebylo správné, důvodem pro to, aby soud vyhověl nové žádosti, být nemůže (šlo by o nepřípustnou revokaci právního názoru obsaženého v pravomocném soudním rozhodnutí mimo rámec opravných prostředků, jimiž mohlo být napadeno)" (str. 6) není nepřiléhavá, neboť reflektuje důsledky, které jsou spojeny s vázaností soudu jím vydaným rozhodnutím, v daném případě usnesením ( ). Ústavní soud nepřehlédl negativní konsekvence, jaké tato skutečnost pro stěžovatelku má, nicméně za situace, kdy stěžovatelka o své vůli ponechala původní rozhodnutí bez nápravy, nelze než u tohoto konstatování zůstat.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 15. července 2014

Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu