Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3510/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Lenky Ouředníčkové a 2/ Ing. Arch. Zdeňka Ouředníčka, zastoupených Mgr. Alešem Kocourem, advokátem se sídlem v Praze 1, Gogolova 228/8, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2013 č. j. -45, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, která splňuje náležitosti ústavní stížnosti dle , stěžovatelé navrhli, aby pro porušení a d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu.

Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 29. 4. 2013 č. j. -35 zamítl návrh povinných Stanislava Sosnovce a Jany Sosnovcové na odklad exekuce, nařízené usnesením téhož soudu ze dne 18. 2. 2013 č. j. -30.

Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se "provedení exekuce ... odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání povinných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2012, č. j. -345, ". Podle odvolacího soudu nelze "dovolací argumentaci" povinných považovat za irelevantní a vyloučit tak ani jejich možný úspěch v dovolacím řízení, přičemž v takovém případě provedení exekuce by představovalo výrazný zásah do jejich práv. Současně uvedl, že odkladem provedení exekuce nebude do práv oprávněných významněji zasaženo, neboť stav, jehož odstranění se domáhají (odstranění stavby - cihlového elektroměrného pilíře s kabelovou přípojkou a plotu sestávajícího z podezdívky a železných sloupků) trvá již od roku 1989 a nalézací řízení bylo zahájeno až v roce 2009.

Stěžovatelé mají za to, že odvolací soud vydal rozhodnutí, jež je pro ně překvapivé a současně vykazuje i znaky libovůle, neboť očekávali, že soud bude vycházet "ze své vlastní judikatury", konkrétně z rozhodnutí, jež tento soud vydal v nalézacím řízení a které považují za "zjevně správné a precizně odůvodněné". Odvolací soud svým rozhodnutím tak prolomil zásadu vázanosti soudu v exekučním řízení rozhodnutím vydaným v řízení nalézacím, připustil-li, že "pravomocné rozhodnutí není řádným podkladem pro výkon rozhodnutí". Stěžovatelé nesouhlasí ani se závěrem, že provedením výkonu rozhodnutí by mohlo dojít v případě úspěšného dovolání k zásahu do práv povinných a že odložení exekuce nebude naopak zasaženo do práv jejich; k tomu namítají, že dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není dovolání samo o sobě důvodem pro odložení výkonu rozhodnutí, jakož i to, že pokud se svých práv domáhají již pět let (od roku 2009), nemůže jim být tato okolnost k tíži.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Námitky stěžovatelů - hodnocené v ústavněprávní rovině - se primárně spojují s tvrzením nedostatku spravedlivého procesu ve smyslu , k čemuž mělo dojít tím, že odvolací soud vadně vyložil a aplikoval ustanovení

Právo na spravedlivý proces - v jeho procesní větvi - jim však zjevně upřeno nebylo potud, že se jim dostalo adekvátních postavení účastníků řízení, přičemž se nikterak nenaznačuje, že neměli možnost využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by jejich procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

V rovině věcné se kontext tohoto práva (není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu) projevuje poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je racionální, není-li naopak výrazem interpretační libovůle, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.

Ve vztahu ke kritizovanému postupu odvolacího soudu podle je však nezbytné zdůraznit, že usnesení, jímž se provedení výkonu rozhodnutí odkládá, má povahu dočasného opatření, zpravidla časově omezeného dobou vyznačenou v rozhodnutí, jehož účelem je předcházet nepříznivým a později již mnohdy neodčinitelným následkům, byl-li by výkonu rozhodnutí proveden neprodleně. Jde o zatímní úpravu v rámci probíhajícího exekučního řízení, a pakliže se eventualita zastavení exekuce nenaplní, v jejím provádění se pokračuje. "Zatímnost" a "dočasnost" takového opatření typicky způsobuje, že objektivní možnost jím založeného zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod [ ] je mimořádně limitována.

K vyhovění ústavní stížnosti pak nevede ani okolnost, že vůdčím názorem judikatury obecných soudů je, že podání dovolání samo o sobě důvod odkladu provedení exekuce ve smyslu nepředstavuje, jestliže její pominutí nemá potenciál průmětu do konkrétních ústavně garantovaných práv a svobod, jak je tomu v dané věci, a to očividně.

Založil-li odvolací soud závěr o aplikovatelnosti ustanovení i na úvaze o jeho důsledcích pro právní postavení povinných na straně jedné, tak i oprávněných na straně druhé, nelze ani zde užitou argumentaci mít za jednostranně nevyváženou, či stěžovatele nepřiměřeně zatěžující.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu