Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1956/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti RUBIKON stavby s. r. o., se sídlem Praha 8, Voctářova 109/12, IČ: 256 86 313, zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem Praha 2, Lublaňská 507/8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. ledna 2014 č. j. -69, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. června 2014, stěžovatel podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhoval zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. ledna 2014 č. j. -69 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že žalobou s návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 12. října 2012, se žalobce Mgr. Přemysl Jindra domáhal po stěžovateli zaplacení částky 7 200 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud vydal platební rozkaz ze dne 3. prosince 2012 č. j. -15, proti kterému podal stěžovatel odpor. Po provedeném soudním řízení obvodní soud vydal rozsudek, který byl napaden ústavní stížností. Obvodní soud dovodil oprávněnost nároku žalobce, který provedl pro stěžovatele požadovaný úkon - zpracování požární zprávy, a poté vystavil fakturu ze dne 3. srpna 2011 na zaplacení žalované částky.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že není ve věci pasivně legitimován, neboť žalobce měl svůj nárok uplatnit u toho, kdo jej výkonem činnosti pověřil. Podle názoru stěžovatele se v daném případě jedná o naprosto zjevnou libovůli soudu, když na předmětný vztah bylo aplikováno zcela nepřípadné ustanovení, které se použije pro případy zákonného zastoupení, kdy podnikatel při provozu podniku pověří osobu určitou činností. Stěžovatel má za to, že napadené rozhodnutí vychází z domněnek a subjektivních pocitů žalobce, provedené důkazy pak neodpovídají zjištěným skutkovým tvrzením, soud se s provedenými důkazy nevypořádal a rozhodnutí je tak nesrozumitelné. Napadené rozhodnutí označil stěžovatel rovněž za rozhodnutí překvapivé, neboť soud nesdělil svůj předběžný právní názor. Toto rozhodnutí, podle tvrzení stěžovatele, vykazuje i znaky přepjatého formalismu, neboť soud se řádně nezabýval všemi okolnostmi případu. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2013

sp. zn.

.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu y (dále jen " ") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.

Podle ustanovení senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení , ve znění , musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [ , písm. d) y].

Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi [kupř. nález Ústavního soudu ze dne 17. března 2009

sp. zn.

(N 59/52 SbNU 583) a usnesení ze dne 25. listopadu 2013

sp. zn.

, dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz] zaujal k tzv. bagatelním sporům stanovisko, podle kterého pokud vylučuje u bagatelních věcí přezkum v odvolacím řízení, což v obecné rovině není v rozporu s článkem 36 odst. 1 y, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví. Proto rozhodnutí soudu, proti němuž není přípustné ani odvolání, lze úspěšně napadat ústavní stížnosti jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Z dřívější rozhodovací praxe se jedná například o situace, kdyby se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tj. např. své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, pominuly ve věci rozhodující skutečnosti, nebo by se odůvodnění rozhodnutí příčilo pravidlům logiky, bylo by výrazem přepjatého formalismu či jiného extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti. V posuzovaném případě však Ústavní soud takové pochybení neshledal.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud uvádí, že v ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí nic, co by jeho spor o bagatelní částku posunulo do ústavněprávní roviny. Posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku s učiněnými závěry soudem prvního stupně, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadený rozsudek běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Jak plyne z obsahu soudního spisu, stěžovatel měl dostatečnou možnost uplatnit svoje procesní práva a kolizi napadeného rozhodnutí s odkazovaným právem na spravedlivý proces Ústavní soud neshledává.

Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaném nálezu Ústavního soudu, ve kterém byla řešena odpovědnost státu za nezákonně provedenou domovní prohlídku, neboť tento na posuzovanou věc nedopadá. Ústavní soud připomíná, že "pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každé jednotlivé věci, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních". Napadené rozhodnutí tedy nelze považovat za učiněné v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatel odkazuje.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění vady podání, která spočívala v nepřiložení kopie napadeného rozhodnutí ( ), neboť za dané situace by se jednalo o formalismus.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 7. července 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu