Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3543/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Petrou Karbanovou, advokátkou, se sídlem U Santošky 955/22, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. , a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. , a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. , za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 11. 2013, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. (dále jen "rozsudek městského soudu"). Rovněž napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), jímž byl ke stěžovatelovu odvolání a zároveň i k odvolání Městského státního zastupitelství v Praze rozsudek městského soudu zrušen a bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel byl shledán vinným zločinem přijetí úplatku podle , odst. 4 písm. b) , (dále jen ""). Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku vrchního soudu.

Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že jako ředitel Městské policie hlavního města Prahy inicioval konání schůzek v sídle společnosti JÍŠA s.r.o. s jednatelem uvedené společnosti Josefem Jíšou ohledně poskytování služeb údržby, opravy a úpravy motorových vozidel, tvořících vozový park Městské policie hlavního města Prahy, kde po něm žádal úplatek v podobě platby pravidelné provize vyjádřené procentní částkou z hodnoty objemu fakturovaných částek za dodané služby autoservisu za to, že předmětnou smlouvu ponechá i nadále v platnosti a nebude vypisovat nové výběrové řízení, přičemž v návaznosti na popsaný požadavek na schůzce dne 23. 11. 2011 v restauraci Tiamo převzal od Josefa Jíši hotovost ve výši 200.000 Kč, následně, na schůzce dne 25. 11. 2011 na stejném místě, převzal od Josefa Jíši hotovost 150.000 Kč, přičemž takto chtěl získat za období kalendářního roku při obvyklé průměrné výši fakturace společnosti JÍŠA s.r.o. částku nejméně 1.200.000 Kč, k čemuž nedošlo, neboť byl zadržen Policií České republiky.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti popírá, že by trestný čin, pro který byl odsouzen, spáchal. Nerozporuje sice přijetí peněz pokud jde o částku 150.000 Kč a to, že je po Josefu Jíšovi požadoval za dohodu, že mu pomůže s další spoluprací či výběrovým řízením, ale tvrdí, že se i tak nejednalo o úplatek, nýbrž o půjčku, kterou si převzal jako soukromá osoba, nikoliv jako ředitel městské policie. Stěžovatel uvádí, že ve skutečnosti takovouto dohodu splnit nemohl; pana Jíšu jen manipuloval, protože byl ve finanční tísni, přičemž se jednalo o jeho manipulaci jako soukromé osoby, jakkoliv se při ní zaštiťoval svojí pracovní pozicí. Stěžovatel přiznává, že od pana Jíši vylákal určitou finanční částku, ta však dle jeho přesvědčení nebyla úplatkem v právním slova smyslu. Mohlo se tak snad jednat o nějaký jiný trestný čin, nikoliv však o přijetí úplatku ve smyslu , odst. 4 písm. b) . S touto jeho argumentací se obecné soudy dle jeho názoru řádně nevypořádaly. Stěžovatel nepovažuje za možné, aby to, že byl úřední osobou, a že se při požadavku na (dle jeho tvrzení) půjčku svým úředním postavením zastřešoval, postačovalo k závěru, že páchal trestnou činnost jako úřední osoba.

Co se týče částky 200.000 Kč, její přijetí popírá, a má za to, že skutkové závěry v tomto směru nejsou dostatečně podloženy. Došlo přitom i k tomu pochybení, že nebyly reflektovány jeho návrhy na výslech svědků.

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , , , , , , a d (dále jen ""), , 2, 3 lit. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a , , a y (dále jen ""). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

, o Ústavním soudu (dále jen ""), rozeznává podle svého jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní soud, po uvážení vznesených námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět. Rozsudek městského soudu byl již dříve zrušen rozsudkem vrchního soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud v tomto bodě považovat ústavní stížnost za nepřípustnou. Ve zbytku ji shledal zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a , 91y). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (y), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Ústavní soud je přesvědčen, že závěry obecných soudů obstojí. Po stránce skutkové třeba zdůraznit, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, které jednání stěžovatele podrobně dokumentuje a dosvědčuje. Pokud požadavek na výslech některých svědků byl obecnými soudy odmítnut pro jejich nadbytečnost (viz str. 15 rozsudku městského soudu), Ústavní soud nemá za to, že by tím mohla být pevnost jejich závěrů nějak podkopána. Rovněž po stránce právní kvalifikace Ústavní soud neshledává důvod ke svému zásahu. Možno poznamenat, že stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti je ostatně již sama o sobě poněkud vnitřně rozporná a nepřesvědčivá.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle a podle jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. července 2014

Kateřina Šimáčková, v.r.

předsedkyně senátu