Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4031/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Viktora Šnajdra, zastoupeného JUDr. Zuzanou Chlupáčovou, advokátkou AK se sídlem Fügnerovo náměstí, 1808/3, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2013 č. j. -233 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013 č. j. -208, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. prosince 2013, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 6. ledna 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení d.

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. .

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. dubna 2013 č. j. -208 změnil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2009 č. j. -93, kterým Krajský soud v Praze zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 30. srpna 2003 č. j. -7 (jímž původně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 500.000,- Kč s 6% úrokem od 1. března 2002 do zaplacení a náklady řízení) tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. září 2013 č. j. -233 podle ust. věty první , (dále jen "") odmítl s odůvodněním, že dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ust. ), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ust. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ust. , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tomuto požadavku přitom dovolatel (přes obsáhlou polemiku se závěry odvolacího soudu) nedostál.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že porušení práva na spravedlivý proces bylo způsobeno především nesprávným a neúplným posouzením přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu Nejvyšším soudem, neboť Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání pouze z důvodu formálního pochybení v odkazu na příslušná zákonná ustanovení, aniž se zabýval vlastním obsahem právního úkonu. Stěžovatel poukazuje na to, že jeho právní zástupkyně sice v dovolacím řízení nepoužila v dikci podaného dovolání odkaz na aktuální znění platné právní úpravy ust. a ust. , přesto věcně jasně napadla rozsudek odvolacího soudu pro nesprávné právní posouzení věci ve smyslu platného znění ust. odst. l , a to v druhé části dovolání, kdy výslovně uvádí druhý dovolací důvod, a sice, že odvolací soud při posuzování věci sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil v otázce výkladu náležitostí plné moci a způsobu prokazování její existence i jejího rozsahu na základě zjištěného skutkového stavu, existence zplnomocnění Jiřího Šindlera majitelkou směnky Lucií Řečínskou (provdanou Madiovou) k převzetí směnečného plnění.

Vrchnímu soudu v Praze stěžovatel vytýká, že neodůvodněně pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, případně vyšly najevo, tj. že zcela eliminoval výpovědi navrhovatele jako žalovaného i svědka Pošíka a zejména obsah listinného důkazu - kvitance, potvrzení o převzetí peněžitých částek žalobcem. Dále stěžovatel namítá, že způsob hodnocení důkazů z hlediska závažnosti a pravdivosti, eventuálně věrohodnosti zakládá logický rozpor mezi objektivním skutkovým zjištěním a závěry odvolacího soudu. Z provedených důkazů podle názoru stěžovatele vyplývá jiné skutkové zjištění a tedy i skutkový závěr, s nímž je hodnocení odvolacího soudu ve zcela zřejmém logickém rozporu.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti opožděná.

Napadeným usnesením ze dne 30. září 2013 č. j. -233 Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele s odůvodněním, že neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení ), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

Ústavní soud ověřil, že dovolací soud v napadeném usnesení posoudil obsah podaného dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními a dovolání stěžovatele podle ust. věty první odmítl. Uvedenému závěru dovolacího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout a ústavní stížnost je proto v této části zjevně neopodstatněná.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel dovolání jako poslední procesní prostředek k ochraně svého práva nevyčerpal řádně, přičemž ústavní stížnost podal u Ústavního soudu až po té, co Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl, je zřejmé, že ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013 č. j. -208 byla podána po lhůtě zákonem stanovené pro její podání. Za dané procesní situace se Ústavní soud dále zabýval otázkou, zda podaná ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Praze je přípustná s ohledem na nedostatek řádného vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2013 č. j. -233 podle ust. odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013 č. j. -208 Ústavní soud podle ust. odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2014

Jiří Zemánek

předseda senátu