Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2087/14

Ústavní soud rozhodl dne 8. července 2014 v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Michalem Kadlecem, advokátem se sídlem Rumunská 29, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2014, čj. -16, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 17. 6. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky řízení stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze, neboť má za to, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jeho práva na zákonného soudce a do práva na spravedlivý proces ve smyslu a ve smyslu y základních prav a svobod (dále jen "").

2. Napadeným rozhodnutím Vrchní soud v Praze rozhodl v souladu s ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy a po právní moci tohoto rozhodnutí bude proto věc postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 2. V odůvodnění usnesení vrchní soud uvedl, že předmětem řízení je náhrada škody, která měla vzniknout v důsledku neoprávněného zásahu některými rozhodnutími soudů, a nejedná se proto o ochranu osobnosti, leč o spor, opírající své nároky o ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

3. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že vrchní soud napadené usnesení dostatečně neodůvodnil, nezohlednil stěžovatelovo vyjádření k otázce věcné příslušnosti, přičemž stěžovatel trvá na tom, že se jedná o řízení ve věci zásahu do jeho osobnostních práv.

4. Podle ustanovení senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení , ve znění , musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

5. K věci samé Ústavní soud uvádí následující.

6. Jak plyne ze shora uvedeného, podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že vrchní soud napadené usnesení řádně neodůvodnil. Přitom i stěžovatel si je vědom ustanovení věta prvá , podle něhož "[v]yhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle , nemusí obsahovat odůvodnění." Rovněž Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (srov. za všechny např. nález ze dne 4. 3. 2014,

sp. zn.

, veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz) připouští, že rozhodování o věcné příslušnosti podle ustanovení nevyžaduje odůvodnění v takové podobě, jaká je striktně vyžadována u jiných typů rozhodnutí.

7. Na druhou stranu Ústavní soud opakovaně konstatoval (srov. shora citovaný nález a judikaturní odkazy v něm obsažené), že tuto výjimku je třeba vykládat restriktivně zvláště tehdy, zaujme-li účastník řízení ve svém vyjádření k otázce příslušnosti stanovisko; přitom v právě projednávaném případě stěžovatel takové stanovisko vrchnímu soudu skutečně poskytl a přiložil je i k ústavní stížnosti. K právnímu názoru Městského soudu v Praze, že v případě stěžovatelova žalobního žádání se nejedná o žádnou z výjimek, kdy v prvním stupni nerozhodují okresní (respektive obvodní) soudy, se ovšem stěžovatel vyjádřil pouze tak, že nesouhlasí s přehodnocováním své žaloby; podle jeho názoru tato není ničím jiným než žalobou na ochranu osobnosti. Dále stěžovatel ve svém vyjádření už jen rozvádí tezi o České republice jako o korupčním státě a uvádí, proč odůvodnění soudního rozhodnutí, jímž mělo být zasaženo do jeho osobnostních práv, obsahuje jen "nechutné drby a pomluvy".

8. Za této situace má ale Ústavní soud za to, že stručné odůvodnění usnesení vrchního soudu, obsažené v ústavní stížností napadeném usnesení, je zcela adekvátní s ohledem na obsah argumentace stěžovatele i zákonnou úpravu, která umožňuje tato rozhodnutí neodůvodňovat vůbec. Stěžovatel své vyjádření ke smysluplné argumentaci nevyužil a ani argumentace v ústavní stížnosti se právnímu názoru městského soudu, týkajícímu se otázky příslušnosti, s nímž se vrchní soud ztotožnil, nevěnuje.

9. Proto postačuje, aby Ústavní soud toliko odkázal na vlastní judikaturu, jež se vztahem mezi žalobou na ochranu osobnosti a nároky podle zabývá (srov. k tomu např. nálezy ze dne 14. 4. 2009,

sp. zn.

, anebo ze dne 1. 6. 2010,

sp. zn.

). V těchto nálezech totiž zdejší soud poukázal na to, že ústavním základem odpovědnosti za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem je y a Úmluvy. Čl. 36 odst. 4y přitom odkazuje ohledně bližší úpravy na zákon, jímž je , který byl významně novelizován Tato novela přinesla novum v podobě náhrady vzniklé nemajetkové újmy, jíž se lze domáhat jako součásti náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci. Do účinnosti zmíněné novely v českém právním řádu neexistovala jiná možnost pro uplatnění nároku za způsobenou nemateriální újmu za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí než žaloba na ochranu osobnosti. "Nelze proto z ústavního hlediska aprobovat postup těch okresních soudů, které v řízení o poskytnutí náhrady za nemajetkovou újmu podle , ve znění zák. č. 106/2006 Sb., za splnění podmínek stanovených v ust. § 14 odst. 3 a v ust. § 15 odst. 2 tohoto zákona, předkládají věc k rozhodnutí o věcné příslušnosti vrchním soudům s odůvodněním, že se jedná o nárok vyplývající z ochrany osobnosti a věcně příslušné tak mají být krajské soudy. Takto uplatněný nárok u soudu však vyplývá z objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a čerpá odůvodnění přímo z y. Fakt, že nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem bylo zasaženo do osobnostních práv jedince, je nutno považovat za kritérium potřebné pro stanovení výše přiměřené náhrady za vzniklou imateriální újmu (věta druhá ust. )." Krom toho Ústavní soud poukázal i na odlišně stanovenou poplatkovou povinnost v řízení o ochraně osobnosti a o odpovědnosti za újmu podle

10. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení rozhodnuto, jak ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2014

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu