Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1144/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného JUDr. Ivem Fajmonem, advokátem, se sídlem Ječná 243/39a, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 3. 2013 sp. zn. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. , a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013 č. j. -23, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 3. 2014, stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 12. 3. 2013 sp. zn. (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu podílnictví podle , odst. 3 písm. b), c), d) , (dále jen ""). Rovněž napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. (dále jen "usnesení městského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013 č. j. -23, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení městského soudu.

Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, ve výběrech finančních prostředků z účtu jeho bratra, který byl předtím odsouzen za zvlášť závažný zločin zpronevěry dle , 5 písm. a) , kdy stěžovatel věděl, že peníze pocházejí z trestné činnosti.

Stěžovatel uvádí, že v řízení před obecnými soudy nepopíral, že prováděl výběry z příslušného účtu, rozporoval však to, že by právě ty finanční prostředky, které vybíral, pocházely z trestné činnosti jeho bratra, a i kdyby pocházely, že by si toho byl vědom. Soudy se spokojily s poukazem na bratrovu trestnou činnost, stěžovatel ale uvádí, že jeho bratr si prostředky na své patologické hráčství opatřoval i jinak, než touto trestnou činností, včetně půjčky od rodičů. Soudy svědectvím potvrzujícím tuto půjčku neuvěřily a odmítly se odlišením jednotlivých finančních toků ve vztahu k tvrzené půjčce blíže zabývat, kdy dospěly navíc i k závěru, že i kdyby nějaká půjčka existovala, na závěru o vině by to nic neměnilo, když peníze na účtu by nebylo možno vzájemně oddělovat. To ovšem stěžovatel nepovažuje za akceptovatelné.

Dle stěžovatelova přesvědčení došlo k porušení d a y (dále jen ""). Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), rozeznává podle svého jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a , 91y). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (y), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Nutno zdůraznit, že obecné soudy důvody, proč tvrzením stěžovatelových blízkých, kteří hovořili o existenci půjčky, neuvěřil, vysvětlily, stejně jako řádně odůvodnily, proč je prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu, kdy stěžovatel o trestním odsouzení svého bratra dobře věděl. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Za situace, kdy z provedeného dokazování vyplynulo, že půjčka ani neexistovala, je pak již nadbytečné, aby se Ústavní soud zabýval úvahou obecných soudů, že ani její existence by nic nezměnila na závěru o vině stěžovatele.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle , ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2014

Jiří Zemánek

předseda senátu