Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
84611.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 1131/14
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Ing. Ivany Brabcové a Jiřiny Křesinové, zastoupených JUDr. Jitkou Pasekovou, advokátkou, se sídlem Zahradnická 74, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3534/2013 -646 ze dne l8. prosince 2013 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 206/2009 -575 ze dne 21. února 2013 a s návrhem na zastavení dodatečného dědického řízení po zůstavitelce paní Marii Brabcové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 3. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o dědictví po Marii Brabcové, zemřelé dne 14. 10. 1973, a zastavení dodatečného řízení o dědictví.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti tvrdily, že napadenými rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo k porušení základních ústavně zaručených práv na vlastnictví majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "), čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Každá fyzická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek, nikdo nemůže být zbaven svého majetku a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dále bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listin y a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, které garantují právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, a každého právo se vyjádřit ke všem prováděným důkazům zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listin y.
Stěžovatelky podrobně rekapitulovaly soudní řízení, které dle jejich názoru neprobíhalo spravedlivě, a zpochybnily legitimnost dodatečného otevření dědictví po Marii Brabcové, neboť nebyla naplněna podmínka ustanovení § 47 notářského řádu (zákona č. 95/1963 Sb. , ve znění pozdějších předpisů). Stěžovatelky se domnívají, že byla zásadním způsobem porušena zásada volného hodnocení důkazů. Krajský soud v Praze a Nejvyšší soud zatížily svá usnesení nepřiměřeným nesouladem mezi skutkovými zjištěními a skutkovými a právními závěry z nich vyvozenými, Krajský soud v Praze důkazy navržené stěžovatelkami neprováděl a tvrzení právních nástupců po paní Marii Janské bral jako fakta a při vydání usnesení z nich vycházel. V řízení bylo bez jakéhokoliv dokazování přihlédnuto ke vztahům mezi účastníky řízení a bylo nesprávně aplikováno ustanovení § 482 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb. , obč. zákoník, ve znění účinném ke dni smrti zůstavitelky, dále jen "obč. zák.". Stěžovatelky namítaly, že soudy při svém rozhodování upřednostnily zájem právních nástupců po paní Marii Janské, je samé poškodily a nevzaly v úvahu ani nevhodný způsob hospodaření s majetkem spadajícím do dědictví.
Usnesením Krajského soudu v Praze uvedeným v záhlaví byl rozdělen majetek v rámci dodatečného dědického řízení po paní Marii Brabcové. Proti tomuto usnesení podaly stěžovatelky dovolání k Nejvyššímu soudu, ale dovolací soud je odmítl usnesením napadeným touto ústavní stížností, své odůvodnění opřel o judikaturu, která neodpovídá dané situaci, či její právní závěry ve skutečnosti nebyly naplněny.
Stěžovatelky dále požádaly, aby rozhodnutí Ústavního soudu bylo ve smyslu ustanovení § 59 odst. 3 zákona o Ústavním soudu anonymizováno z důvodu ochrany osobnosti.
II.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústav y), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústav y), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelky dovolávaly, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 224/98
ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)
Ústavní soud ověřil, že v předmětné věci soudy odvolací a dovolací svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily; uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Jejich argumentaci, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.
S hlavní námitkou stěžovatelek ohledně nelegitimnosti dodatečného dědického řízení se obecné soudy řádně vypořádaly. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí podrobně vyložil (str. 6-7), proč dodatečné dědické řízení po Marii Brabcové muselo být projednáno. Uvedl, že v původním řízení byla projednána pouze jedna polovina nemovitostí ve vlastnictví zůstavitelky. Druhá polovina nemovitostí, přestože byla v té době známa, nebyla projednána v řízení, proto muselo být zahájeno dodatečné dědické řízení.
Stěžovatelky sice nesouhlasily se způsobem, jakým bylo vyloženo ustanovení § 484 odst. 2 obč. zák., ale obecné soudy při rozdělení dědictví přihlédly k možnosti účelného využití věci v souladu se zájmy společnosti. Za tím účelem je možné, aby jednotlivé věci, nebo i celé dědictví, převzal jeden z dědiců. Dědická práva ostatních dědiců se v tomto případě uspokojí buď v penězích nebo ze zbývajícího dědictví, přičemž se vezme zřetel na dluhy převzaté jednotlivými dědici.
Lze vyjít z argumentace odvolacího soudu obsažené v odůvodnění jeho rozhodnutí, který byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu uvedeným v rozhodnutí ze dne 22. 5. 2012 (21 Cdo 198/2010 -448), jež předcházející rozhodnutí zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Právě Nejvyšší soud je totiž povolán k tomu, aby činil výklad ustanovení podústavního práva. Ústavní soud posuzuje pouze to, zda provedená interpretace příslušné zákonné normy nevybočuje z principů zakotvených v hlavě páté Listin y, tedy zda se nejedná o interpretaci svévolnou. Nic takového v projednávaném případě Ústavní soud nezjistil.
Jak uvedl Nejvyšší soud, při vypořádání dědictví autoritativním rozhodnutím je třeba podle ustálené judikatury soudů v první řadě zohlednit to, jaká doba uplynula od smrti zůstavitelky, a změny cen nemovitostí, k nimž za tuto dobu došlo. Uvedené hledisko nemůže být hlediskem jediným. Obecným požadavkem vztahujícím se k vypořádání dědictví v souladu s ustanovením § 484 odst. 2 obč. zák. patří vyřešení právních vztahů mezi dědici takovým způsobem, aby se předcházelo rozporům, k nimž by mohlo docházet při spoluvlastnictví k věcem, které vylučují nebo značně komplikují jejich užívání více osobami, nebo tam kde se spoluvlastníky věci měly stát osoby, jejichž vztahy předurčují zásadní neshody při hospodaření se společnou věcí. S ohledem na to, že od smrti zůstavitelky v roce 1973, k němuž byla určena obecná cena jejího majetku, se ceny nemovitostí značně změnily (zvýšily), je třeba dědická práva všech dědiců uspokojit (pokud možno) z věcí zůstavitelky. K vypořádání dědických práv v penězích by mělo docházet jen výjimečně a v co nejmenším rozsahu.
K námitce stran neprovedení některých důkazů Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústav y) vychází též zásada volného hodnocení důkazů (viz § 132 občanského soudního řádu ), přičemž jen soudu přísluší rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede. Nelze proto spatřovat porušení zásad daných ustanovením čl. 36 Listin y v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům. Je však jeho povinností vyložit, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl. Této povinnosti odvolací soud dostál, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, proč neprovedl navrhované důkazy.
Usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3534/2013 -646 ze dne 18. prosince 2013 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelek dle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. o. s. ř. V usnesení je odkazováno, že odvolací soud postupoval správně podle právních závěrů rozhodnutí vyjádřených v této věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 198/2010 -448, § 243g odst. 1 , věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ). Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené usnesení (již druhé v jejich věci), se dostatečným a ústavně konformním způsobem vypořádalo se stěžovatelkami předestřenými právními otázkami (§ 237 o. s. ř. o. s. ř. ), i když poněkud stručným odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Za dané situace není Ústavní soud oprávněn do nezávislého soudního rozhodování zasahovat, neboť ústavní stížnost stěžovatelek v podstatě směřuje proti výsledku věcného posouzení obecnými soudy.
Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak nedospěl k závěru, že by soudy napadenými rozhodnutími porušily tvrzená ústavní práva stěžovatelek. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu