Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1481/14

Ústavní soud v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Salve Finance, a.s., IČ: 269 63 469, se sídlem Prostějov, Sádky 1615/4, zastoupené Mgr. Danielem Chmelou, advokátem, se sídlem Brno, Kounicova 13/271, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 30. ledna 2014 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností, která co do formálních náležitostí odpovídá , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku, neboť se jím cítí dotčena ve svých základních právech. Napadený rozsudek vzešel z řízení, v němž okresní soud zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po žalovaném Robertu Šavelovi (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 2 946 Kč s příslušenstvím. Částka v žalobě představovala pohledávku ze smlouvy o exkluzivní spolupráci.

Stěžovatelka konkrétně uvedla, že bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " "), a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále bylo porušeno právo účastníka, aby jeho věc byla projednána veřejně, v jeho přítomnosti a mohl se vyjádřit ke všem prováděným důkazům dle y. Uvedla, že rozsudek je v rozporu s principem právní jistoty garantovaným y, který vyžaduje přesnost a předvídatelnost soudního rozhodnutí, vylučuje libovůli, svévoli a přepjatý formalismus při rozhodování.

Stěžovatelka uvedla, že soud nalézací nepostupoval v řízení dle pravidel, ale svévolně, žalovaný před koncentrací řízení nevznesl žádná relevantní tvrzení ohledně uplynutí promlčecí doby (konkrétní časové údaje, konkrétní y, z nichž lze dovodit promlčení). Nalézací soud žalobu stěžovatelky zamítl, přestože žalovaný uplatnil námitku promlčení až v závěrečném návrhu, kdy neměla stěžovatelka možnost se vyjádřit a odůvodnil námitku promlčení sám za žalovaného. Soud zásadně se odchýlil od platné právní úpravy a svůj postup řádně neodůvodnil, což zákon neumožňuje ani u sporů bagatelních, kde nelze uplatnit opravný prostředek.

Dle tvrzení stěžovatelky takové rozhodnutí se jeví jako nesprávné a závěry soudu potom nutně porušují ústavní princip zákazu libovůle a rovnosti účastníků. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu a navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

II.

rozeznává v ustanovení jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné, čímž dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu, dříve než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Z ustanovení pak vyplývá, že postupuje-li podle tohoto ustanovení, písemně vyhotovené rozhodnutí pouze stručně odůvodní.

Ve vztahu k povaze projednávané věci je třeba vyjít ze skutečnosti, že vylučuje-li v u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s y, Úmluvy, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního, jak se stěžovatelka mylně domnívá.

Ústavní stížnost je v podstatě vyloučena, s výjimkou případů zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální a které působí zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení

sp. zn.

, U 43/34 SbNU 421, usnesení

sp. zn.

ze dne 27. 12. 2011). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009

sp. zn.

). Ostatně podobné závěry včetně odkazů na bohatou prejudikaturu Ústavní soud formuloval i v několika rozhodnutích, na něž je příkladmo poukázáno.

Jak bylo řečeno, ústavní stížnost je postavena na polemice s vyhodnocením námitky promlčení žalovaného dle ustanovení § 387 odst. 1 obch. zák. Po provedeném dokazování soud dospěl ke skutkovému závěru, že dne 24. 8. 2007 účastníci podepsali smlouvu o exklusivní spolupráci, která měla obsahové náležitosti smlouvy o zprostředkování (§ 642 a násl. obch. zák., § 261 odst. 1 obch. zák.,). Jednalo se o závazkový vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, žalovaný byl podřízený pojišťovací zprostředkovatel dle příslušné licence ČNB.

Z obsahu rozhodnutí vyplynulo, že žalovaný zprostředkovatel v roce 2007 uzavřel mimo jiné dvě smlouvy, provize k vrácení z těchto dvou smluv byly interně účtovány v prosinci 2007. Zástupce stěžovatelky vyzval žalovaného písemně k vrácení těchto provizí dne 10. 10. 2008. Splatnost vrácení tvrzených provizí nastala nejpozději v druhé polovině října 2008. Stěžovatelka uplatnila nárok ze smlouvy u soudu až 26. 7. 2013, tvrzená pohledávka byla splatná v říjnu 2008, žalovaný vznesl námitku promlčení, čtyřletá promlčecí lhůta skončila v říjnu 2012. Vzhledem k uvedenému tak dle ustanovení § 388 odst. 1 obch. zák. soud zamítl žalobou uplatněný nárok z důvodu promlčení a nezabýval se dalšími aspekty sporu.

Bez ohledu na závěr soudu v této konkrétní věci to není okolnost, která by měla na posouzení skutkové či právní stránky případu stěžejní dopad a mohla být výjimkou z výše uvedené zásady přezkumu bagatelních sporů Ústavním soudem. Ale i když Ústavní soud odhlédne od typu sporu, žádný ze stěžovatelkou uváděných atributů práva na spravedlivý proces dotčen nebyl a postup obecného soudu byl důvodný.

Vzhledem k uvedenému byl návrh dle ustanovení odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2014

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu