Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1309/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jany Kratochvílové, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, AK se sídlem Trojanova 12, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 2. 2014 č. j. -83 ve výrocích I. a III., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v , , , a d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, y a y základních práv Evropské unie, domáhala zrušení shora označeného rozsudku obecného soudu vydaného v řízení o zaplacení 1 650 Kč s příslušenstvím. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na postup podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), neboť měla za to, že její věc je naléhavá a měla by být projednána přednostně.

Z napadeného rozsudku připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka uzavřela v červenci 2007 s žalovanou Českou spořitelnou, a. s., smlouvu o úvěru, na jejímž základě úvěr splácena a hradila žalované i poplatek za správu úvěrového obchodu ve výši 150 Kč měsíčně. Žalobou proti žalované se domáhala zaplacení žalované částky spolu s příslušenstvím s tvrzením, že ujednání o bankovním poplatku bylo neplatné a žalovaná se na její úkor bezdůvodně obohatila. Obvodní soud pro Prahu 4 stěžovatelce nepřisvědčil a po provedeném dokazování žalobu zamítl (výrok I.), zamítl i návrh stěžovatelky na vrácení přeplatku na zaplaceném soudním poplatku (výrok II.) a zavázal stěžovatelku povinností zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 4 719 Kč (výrok III.).

V ústavní stížnosti stěžovatelka vyložila důvody, pro které měla za to, že její věc nelze vnímat jako bagatelní, a upozornila, že obecné soudy v předmětných věcech nerozhodují jednotně. S Obvodním soudem pro Prahu 4 se stěžovatelka shodla pouze v hodnocení smlouvy o úvěru jako smlouvy spotřebitelské, s dalšími právními závěry soudu však nesouhlasila. Setrvala na tvrzení, že ujednání o poplatku bylo neurčité a nesrozumitelné, neboť nebylo zřejmé, jaké služby a úkony se banka zavázala poskytovat a provádět, a v této souvislosti oponovala argumentaci soudu založené na zásadě pacta sunt servanda, na podobnosti se spotřebitelským úvěrem sjednávaným podle , na aprobaci poplatku zákonodárcem a na "legalizaci" ujednání dlouhodobým plněním či odkazy na soudní judikaturu v obdobných věcech. Stěžovatelka též tvrdila pochybení soudu při dokazování a svévoli v rozhodování, neboť soud nevyjasnil, proč některé z navržených důkazů neprovedl, a naopak o některých, které provedl, se v odůvodnění svého rozsudku nezmínil. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka s odkazem na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu či Soudního dvora EU a dalších zahraničních soudů namítla, že obvodní soud nesprávně akcentoval zásadu autonomie vůle smluvních stran, nevyložil pochybnosti vzniklé při výkladu smluvních ujednání ve prospěch spotřebitele, nerespektoval zákonné ujednání, podle kterého nesmí smlouvou dojít ke zhoršení postavení spotřebitele, nezkoumal, zda smlouva o úvěru neobsahuje podmínky, jejichž důsledkem je značná nerovnováha v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, a nesprávně posoudil soulad smluvních ujednání o poplatku s dobrými mravy.

Stěžovatelka nesouhlasila ani s rozhodnutím o nákladech řízení, namítla, že se obvodní soud řádně nevyjádřil k jí tvrzené neúčelnosti nákladů podle , příp. k eventuální aplikaci a zpochybnila, že by žalovaná banka potřebovala využít služeb advokáta.

Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ustanovení dává v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zejména byl-li v nich formulován závazný právní názor Ústavního soudu formou nálezu.

O posledně zmíněnou situaci se jedná i v projednávaném případě. Posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek identifikuje s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. 4. 2014

sp. zn.

(dostupný v el. podobě na http://nalus.usoud.cz) tak, že ji jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou zamítl. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, Ústavní soud stěžovatelku na odůvodnění uvedeného nálezu pro stručnost odkazuje.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Ústavní soud postupoval v projednávané věci tak, aby došlo - pokud možno - k jejímu urychlenému vyřízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2014

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu