Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2028/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. Antonína Lovětínského, zastoupeného JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze, Křižíkova 159/56, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2014 č. j. -231, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení principu rovnosti účastníků v řízení dle d zrušil v záhlaví označené usnesení, kterým byl zamítnut jeho návrh na přikázání věci (v níž vystupuje jako žalovaný) z důvodu vhodnosti Obvodnímu soudu pro Prahu 1.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že k podání tohoto návrhu byl veden tím, že bydliště žalobců i sídlo jejich právního zástupce je v Praze, on má v Praze pracoviště a Praha je i sídlem jeho právního zástupce. Vrchní soud však o návrhu rozhodl, aniž se obsahem předloženého spisu zabýval a zkoumal důvody nesouhlasu žalobců, které podle něj "objektivně neexistují"; též mu vytýká, že nerozlišil "2 odlišná řízení", vedená pod stejnou spisovou značkou (řízení ve věci samé a řízení o žalobě pro zmatečnost), a v rozporu s požadavkem vysloveným v nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

se řádně nevypořádal s námitkami žalobců a s jejich důvody.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, resp. rozhodnutím v něm vydaným, nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

V dané věci tato práva dotčena nebyla, a to zjevně.

Ustanovení , 3 upravuje možnost přikázání (delegace) věci jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti, jakož i právo účastníků řízení vyjádřit se k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a k důvodu, pro který by se tak mělo stát.

Určení místní příslušnosti soudů k řízení kogentními kritérii vyjádřenými v a násl. (s určitou výjimkou ustanovení ) má současně za cíl naplnit ústavní zásadu, dle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci ( y). Institut přikázání věci jinému soudu tuto zásadu prolamuje, jsou-li zde mimořádné důvody vhodnosti; ty pocházejí z okolností rozličné povahy, v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků, umístění předpokládaných důkazních prostředků apod., a jejich společným jmenovatelem je především požadavek hospodárnosti a rychlosti řízení.

I kdyby existovala možnost (odlišným důrazem na ta či ona hlediska vhodnosti) rozhodnout o návrhu na delegaci jinak (pozitivně), je obtížně představitelné, že vydaným rozhodnutím negativním, je-li jím petrifikován zákonný stav, může nastat situace nepřípustného ústavněprávního rozměru; důvody pro založení výjimky ze zásady by musely být mimořádně silné, aby jejich opomenutí bylo hodnotitelné jako nikoli pouhá procesní nesprávnost, nýbrž nesprávnost extrémní, resp. jako nepřípustná svévole.

Tak tomu v dané věci (i kdyby stěžovatelova tvrzení o důvodech návrhu měla určitou váhu) zjevně není; stěžovatel nadto zcela opomíjí soudní praxí standardně, a z ústavního hlediska správně, připínaný význam právě stanovisku ostatních účastníků ( , věta druhá, ), jež je vůči jeho návrhu protichůdné.

Ústavní soud proto nemá důvod, aby do rozhodování obecných soudů zasahoval; nemohlo-li být dotčeno právo na zákonného soudce, není zde objektivně prostor pro úvahu, že napadeným rozhodnutím byla omezena (dotčena) ta stěžovatelova procesní práva, jež jsou pod ochranou norem ústavního pořádku. Obecný soud zamítavé rozhodnutí též přiléhavě a ústavně konformním způsobem odůvodnil.

Má-li stěžovatel za to, že odůvodnění napadeného rozhodnutí nedostálo požadavkům podávajícím se z nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, je nutné připomenout, že zde vyslovený požadavek povinnosti soudu vypořádat se s negativním stanoviskem vedlejšího účastníka byl vysloven jmenovitě pro ty případy, kdy je návrhu na delegaci vyhověno i přes vyslovený nesouhlas jiného účastníka; v takovém případě Ústavní soud zdůraznil nutnost posoudit "zda v předmětné věci existují natolik zásadní důvody vhodnosti, které dovolují učinit výjimku z ústavně zaručeného práva účastníka na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 a na rovnost účastníků v řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny". Jestliže však návrhu vyhověno nebylo, je situace logicky odlišná; názor stěžovatele, že soud měl nařídit k výslechu účastníka k důvodům uděleného nesouhlasu jednání, je tudíž k dovolávanému nálezu zjevně mimoběžný.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu