Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1999/13

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti POTRUBÍ a.s., se sídlem Praha 9, Sokolovská 207/198, právně zastoupené Mgr. Zuzanou Kundratovou, advokátkou se sídlem Praha 9, Sokolovská 247/178, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, č.j. -374, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 8. 2012, č.j. -340, spojené s návrhem na zrušení ustanovení , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "při zastupování nebo" a "zastupovanou nebo", takto:

Ústavní stížnost a s ní spojené návrhy se odmítají.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 6. 2013, která byla doplněna podáním stěžovatelky ze dne 1. 8. 2013 a jež splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva stěžovatelky garantovaná a y, , a d, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

2. Z vyžádaného spisového materiálu bylo Ústavním soudem zjištěno následující. Stěžovatelka se svou žalobou domáhala po vedlejších účastnících, Jarmile Červené a Miloši Háskovi, zaplacení částky 28.952,05 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody, jež měla stěžovatelce vzniknout zatopením jejího areálu, jehož příčinou bylo dle názoru stěžovatelky ucpání melioračního zařízení, které bylo součástí pozemku ve vlastnictví vedlejších účastníků. O této žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 svým rozsudkem ze dne 15. 2. 2010, č.j. -232, tak, že žalobu zamítl. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno i rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2010, č.j. -258.

3. Právě uvedená rozhodnutí soudů obou stupňů byla následně zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011,

sp. zn.

. Ústavní soud ve svém nálezu upozornil na závěry vyplývající ze znaleckého zkoumání provedeného v řízení před obecnými soudy, z něhož vyplynuly tři možné příčiny zatopení areálu stěžovatelky - 1) nedostatečná údržba drenážního potrubí vedlejšími účastníky, 2) nevhodné provedení snížení terénu v areálu stěžovatelky a 3) překopnuté drenážní potrubí, k němuž došlo při výstavbě vodovodu obchodní společností Vodárny Kladno-Mělník, a.s. Přestože znalec označil tyto tři možné příčiny vzniku škodní události, dospěly obecné soudy k závěru, že pokud by nedošlo ke snížení terénu v areálu stěžovatelky, nedošlo by ani k jeho zatopení, a to přesto, že stěžovatelka v řízení namítala, že ke snížení terénu nedošlo nejméně od roku 1970, přičemž k vybudování drenážního systému došlo v letech 1973 - 1975, tedy pravděpodobně až v době, kdy již byl terén v areálu stěžovatelky snížen, a tudíž lze předpokládat, že drenážní systém byl budován i s ohledem na toto snížení terénu, nebo dokonce právě proto, aby tento areál zaplavován nebyl, přičemž k prokázání těchto svých tvrzení nabídla soudům též příslušné důkazy. Tyto důkazy však provedeny nebyly. Ústavní soud poukázal na to, že pokud by se stěžovatelkou tvrzené skutečnosti stran snížení terénu v jejím areálu prokázaly, bylo by toto snížení terénu ve vztahu k odpovědnosti za vzniklou škodu bez právního významu a relevanci by tak mohly mít pouze dvě zbývající znalcem označené příčiny. Ústavní soud proto rozhodnutí obecných soudů zrušil.

4. Soud prvního stupně poté, co doplnil dokazování výslechem svědků Oldřicha Chmela a Petra Lukáška a opětovným výslechem znalce Ing. Josefa Krásného, žalobu svým rozsudkem ze dne 29. 8. 2012, č.j. -340, zamítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že hlavní příčinou zatopení areálu stěžovatelky byla výstavba vodovodního potrubí, při níž došlo k přerušení drenážního systému, v důsledku čehož se v systému hromadila voda, která neměla kam odtéct. Poté, co byl přerušený drén opětovně napojen, začala nahromaděná voda odtékat, a to do areálu stěžovatelky, který byl oproti ostatnímu terénu snížen. Soud prvního stupně dále odkázal na opětovný výslech znalce, který uvedl, že jednou z příčin zatopení areálu stěžovatelky bylo i zanášení kontrolních šachtic, k němuž docházelo během výstavby vodovodu, kdy tyto šachtice nebyly zakryty a kolemjdoucí do nich odhazovali odpadky. Toto zanesení však dle znalce nebylo způsobeno zaviněním vedlejších účastníků, ale jednalo se o nedostatek na straně obchodní společnosti, jež prováděla stavbu vodovodu a která nezajistila zakrytí šachet v době výstavby a po jejím skončení neprovedla jejich pročištění. I v případě, že by tyto šachty nebyly zaneseny, by však dle názoru znalce k zatopení areálu stěžovatelky přesto došlo, neboť svodný drén by nahromaděnou vodu nemohl z důvodu překročení jeho kapacity najednou odvést a voda by se na pozemek stěžovatelky dostala i po povrchu. V závěru odůvodnění soud prvního stupně uzavřel, že bez ohledu na to, která ze tří příčin měla způsobit škodu na pozemcích stěžovatelky, neporušili vedlejší účastníci žádnou ze svých právních povinností a žaloba proto není důvodná.

5. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno i rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, č.j. -374. Podle názoru odvolacího soudu bylo v řízení před soudem prvního stupně zcela jednoznačně zjištěno, že k zatopení areálu stěžovatelky došlo v důsledku přerušení drenážního systému v době stavby vodovodu. Městský soud potvrdil i názor soudu prvního stupně, dle něhož vedlejší účastníci neporušili žádnou ze svých právních povinností (odvolací soud neshledal porušení povinností vlastníků pozemků, na nichž se nacházejí stavby k vodohospodářským melioracím, ve smyslu , o vodách, ve znění pozdějších předpisů, ani porušení obecné prevenční povinnosti ve smyslu , , v tehdy účinném znění). Vzhledem k této skutečnosti odvolací soud uzavřel, že to nebyli vedlejší účastníci, kdo by porušením své právní povinnosti zapříčinil vznik škody v areálu stěžovatelky.

III.

6. Stěžovatelka napadla rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu ústavní stížností. V ní namítala, že soudy obou stupňů rozhodly ve věci na základě skutkového stavu, který nemá oporu v provedeném dokazování, věc nesprávně právně hodnotily a při svém rozhodování nerespektovaly závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011,

sp. zn.

. Odvolací soud dle názoru stěžovatelky dále porušil její ústavně zaručená práva tím, že posoudil věc po právní stránce zcela odlišně, než jak tuto posoudil soud prvního stupně ve svém původním rozhodnutí, a to aniž by splnil svou poučovací povinnost a poučil stěžovatelku o svém odlišném právním názoru, v důsledku čehož jí znemožnil uplatnit v řízení její argumenty. Obecné soudy dle názoru stěžovatelky porušily její ústavně garantovaná práva i tím, že jí uložily povinnost k náhradě nákladů řízení, aniž by se důsledně vypořádaly s jejím návrhem stran aplikace , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a aniž by se zabývaly otázkou, zda náklady vynaložené vedlejšími účastníky řízení lze považovat za náklady potřebné k účelnému bránění práva ve smyslu . S ohledem na skutečnost, že obecné soudy přiznaly vedlejším účastníkům zvýšenou odměnu ve smyslu ustanovení , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhla stěžovatelka, aby Ústavní soud zrušil ustanovení advokátního tarifu ve slovech "při zastupování nebo" a "zastupovanou nebo".

IV.

7. přikazuje podle ustanovení nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než Ústavní soud dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

8. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

9. Ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti je předně třeba uvést, že její podstatou je především nesouhlas stěžovatelky s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak s jejich závěrem stran toho, že příčinou zatopení areálu stěžovatelky nebyla nedostatečná údržba meliorace nacházející se na pozemku vedlejších účastníků, a dále pak se závěrem, že vedlejší účastníci nad to neměli ani povinnost toto meliorační zařízení udržovat. Tento svůj nesouhlas stěžovatelka odůvodnila tvrzením, že obecné soudy se jí namítanou příčinou zatopení, jež měla být způsobena vedlejšími účastníky, ani po vydání nálezu Ústavního soudu řádně nezabývaly. Po prostudování příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že tato námitka není důvodná. Ústavní soud předně nemá za to, že by obecné soudy nerespektovaly právní názor vyslovený v jeho dřívějším nálezu, neboť obecné soudy poté, co byla jejich dřívější rozhodnutí předmětným nálezem zrušena, doplnily dokazování opětovným výslechem znalce a účastníky navržených svědků. Na základě takto doplněného dokazování bylo zjištěno, že hlavní příčinou škody bylo překopnutí drenáže při stavbě vodovodu, nikoli snížení terénu v areálu stěžovatelky. Tento závěr dle názoru Ústavního soudu nelze považovat za závěr, jenž by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (na rozdíl od právních názorů vyslovených v předchozích rozhodnutích vydaných ve věci a následně zrušených nálezem Ústavního soudu), což by jedině odůvodňovalo další kasační zásah Ústavního soudu.

10. Stěžovatelka svou ústavní stížností brojila i proti tomu, že odvolací soud posoudil věc zcela odlišně (když dovodil, že předmětné meliorační zařízení není součástí předmětného pozemku, a tedy není ani ve vlastnictví vedlejších účastníků), než jak věc posoudil soud prvního stupně ve svém původním rozhodnutí, a to aniž by splnil svou poučovací povinnost a naznačil stěžovatelce svůj právní názor před vydáním rozhodnutí. Ani této námitce nemohl Ústavní soud přisvědčit. To proto, že ani v případě, kdy by odvolací soud poučovací povinnost ve smyslu skutečně měl a tuto ve vztahu k otázce vlastnictví předmětného melioračního zařízení nesplnil, nemělo by to žádný vliv na výsledek sporu. I v případě, že by vedlejší účastníci skutečně byli vlastníky předmětného melioračního zařízení a byli tak povinováni jeho údržbou, jak tvrdí stěžovatelka, byla by žaloba stěžovatelky přesto zamítnuta, neboť jak bylo v řízení prokázáno, hlavní příčinou škody bylo přerušení melioračního potrubí při stavbě vodovodu, nikoli nedostatečná údržba melioračního systému.

11. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazovala též na to, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení bylo namístě postupovat podle , na což poukázala i ve svém odvolání. Odvolací soud se však tímto návrhem stěžovatelky dle jejího názoru nikterak nezabýval, když ve svém rozhodnutí nevysvětlil, z jakého důvodu se rozhodl ustanovení neaplikovat. Ve vztahu k této námitce Ústavní soud připomíná svoji judikaturu vztahující se k moderačnímu právu ve smyslu , v níž se opakovaně vyjádřil tak, že rozhodování o nákladech řízení (včetně posuzování skutečností, které mohou odůvodnit aplikaci moderačního práva) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotné podmínky jeho použití, i když se jeho výsledek může (někdy i citelně) dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud totiž vychází z toho, že hodnocení podmínek pro uplatnění moderačního práva spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení ze dne 6. 12. 2011,

sp. zn.

, usnesení ze dne 5. 10. 2011,

sp. zn.

, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou spíše výjimečné a týkají se buď specifických otázek [viz kupř. nález ze dne 6. 2. 2007,

sp. zn.

(N 26/44 SbNU 309)], anebo se jedná "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález

sp. zn.

ze dne 31. srpna 2004 (N 125/34 SbNU 281)]. Dále je třeba podotknout, že požadavku na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu je nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování ( y) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" [srov. nález ze dne 5. 1. 2005,

sp. zn.

(N 3/36 SbNU 19), nález ze dne 8. 12. 2005,

sp. zn.

(N 224/39 SbNU 369) a další, dostupné též na http://nalus.usoud.cz].

12. Výše uvedené ústavní limity se ovšem vztahují k situaci, kdy soud zamýšlí ustanovení uplatnit, a to jako výjimečné opatření prolamující zásadu úspěchu ve věci, ze které soud při stanovení nákladů řízení primárně vychází. Diametrálně odlišnou se však z ústavněprávního pohledu jeví situace, kdy se účastník řízení aplikaci uvedeného moderačního práva nebrání, ale naopak se jí domáhá. Obecně je totiž třeba vyjít ze skutečnosti, že procesní oprávnění soudu ve smyslu citovaného ustanovení samo o sobě žádný nárok v ústavněprávní rovině účastníkovi řízení nezakládá. Pouze ve zcela výjimečných případech může dojít k tomu, že upuštění od jeho aplikace vede k zásadnímu popření spravedlnosti, resp. k popření smyslu vlastního civilního procesu.

13. K takové situaci však v projednávané věci nedošlo. S přihlédnutím k právě uvedené judikatuře tak Ústavní soud nemohl shledat ani poslední z námitek stěžovatelky důvodnou, byť odvolací soud měl dle názoru Ústavního soudu na návrh stěžovatelky stran aplikace v odůvodnění svého rozhodnutí alespoň stručně reagovat. Skutečnost, že tak neučinil, však dle názoru Ústavního soudu není důvodem pro zrušení předmětného rozhodnutí, a to s ohledem na jinak velmi podrobné odůvodnění nákladového výroku, z něhož se podává, že důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž soud nemusí výjimečně náhradu nákladů v řízení úspěšnému účastníku přiznat, ve věci shledány nebyly (shodně též usnesení ze dne 20. 6. 2013,

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz), přičemž tento závěr není Ústavní soud ze své pozice oprávněn přezkoumávat.

14. Co se týče návrhu stěžovatelky na zrušení v záhlaví uvedeného ustanovení advokátního tarifu, jedná se o návrh akcesorický, který sdílí osud ústavní stížnosti, což plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 10. 1. 2013).

V.

15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení ustanovení advokátního tarifu ve slovech "při zastupování nebo" a "zastupovanou nebo" Ústavní soud odmítl podle ustanovení ve spojení s ustanovením .

16. Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nebyl vytvořen prostor pro vyhovění návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2014

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu