Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2082/14

Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ivana Štoda, zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem Karlovo nám. 28/559, Praha 2, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, č. j. - 269, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti podané elektronicky dne 17. 6. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení části v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze, v níž městský soud potvrdil správnost zamítavého rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 7. 2013, č. j. - 220, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele ohledně částky 8.416.710 Kč.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že tímto rozhodnutím městského soudu došlo k porušení jeho práva na ochranu vlastnictví, garantovaného a odst. 4d (dále jen "") a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); dále k porušení jeho práva na ochranu jeho lidské důstojnosti, garantovaného y a práva na spravedlivý proces, garantovaného y a Úmluvy.

Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle písm. d)y ČR tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení , 3, 4 a , lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (y ČR), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

Z ústavní stížnosti stěžovatele je zřejmé, že se jejím podáním přímo domáhal zrušení části v záhlaví citovaného rozsudku městského soudu a navrácení věci k novému projednání, aniž by proti němu podal dovolání k Nejvyššímu soudu, ačkoliv byl o této možnosti městským soudem řádně poučen. Za dané situace je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva, včetně dovolání, byť by se jednalo o "mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" ( ). Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že s účinností novely č. , od 1. 1. 2013, již pro takové mimořádné opravné prostředky neplatí výjimka z povinnosti vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky k ochraně práva, stanovená ustanovením části věty za středníkem ve znění účinném do 31. 12. 2012.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [ ].

Poučen: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2014

Vojtěch Šimíček, v. r.

soudce zpravodaj