Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1249/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Michala Šotoly, zastoupeného Mgr. Monikou Zatloukalovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Veleslavínova 7, proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8, odboru občansko-správního ze dne 9. 1. 2012 č. j. MCP8 009337/2012, rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravy ze dne 5. 4. 2012 č. j. MHMP 501224/2012, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2013 č. j. -36 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2013 č. j. -35, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení výše označených rozhodnutí pro údajné porušení y a , , , a d.

Magistrát hlavního města Prahy napadeným rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8, odboru občansko-správního, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle , o přestupcích. Tohoto přestupku se stěžovatel dopustil tím, že jako řidič vozidla taxislužby odmítl strážníkům Městské policie hl. m. Prahy předložit doklady, které podle , o silniční dopravě, musí být při provozování taxislužby ve vozidle, přestože byl k jejich předložení vyzván podle , o obecní policii, a neumožnil tak hlídce městské policie provést kontrolu těchto dokladů. Za tento přestupek mu správní orgán prvního stupně uložil pokutu ve výši 8 000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení. Proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy podal stěžovatel žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl. Nejvyšší správní soud posléze podanou kasační stížnost stěžovatele také zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které již uplatnil v řízení před Městským soudem v Praze a Nejvyšším správním soudem. Trvá na tom, že strážníci městské policie nebyli oprávněni k jeho kontrole a správní orgán prvního stupně nebyl oprávněn jeho údajný přestupek projednávat a rozhodnout o něm. Stěžovatel dále uvádí, že správní orgány i soudy nesprávně a nedostatečně posoudily námitku absence poučení stěžovatele před kontrolou, zejména ohledně práva odepřít výpověď. Namítá, že k jeho kontrole neexistoval žádný důvod a postup strážníků považuje za šikanozní. Uvádí, že samotná skutečnost, že doklady nepředložil, ještě neznamená, že by je neměl či je neměl v pořádku. Stěžovatel má za to, že vydanými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl celou řadu námitek a polemizuje tak s právními názory Městského soudu v Praze i Nejvyššího správního soudu. V podstatě nesouhlasí se žádným ze závěrů obou správních soudů. Všechny námitky, uvedené v ústavní stížnosti, již uplatnil v rámci předchozího soudního řízení, tj. v žalobě i v kasační stížnosti.

Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému soudnictví, která mu však - s ohledem na ustanovení y -nepřísluší. Podle uvedeného článku je úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Z postavení Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci vyplývá, že není oprávněn "přehodnocovat" právní posouzení provedené ostatními soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Jeho úlohou je posoudit nikoliv věcnou správnost jejich rozhodnutí, ale to, zda postupovaly ústavně konformním způsobem.

Ústavní soud necítí potřebu se podrobně vyjadřovat k jednotlivým argumentům stěžovatele, které již uplatnil v řízení před kasačním soudem, neboť ten se ve svém rozhodnutí se všemi námitkami stěžovatele náležitě a v souladu s příslušnými ustanoveními zabýval a svůj postup řádně odůvodnil. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyjádřil jak k námitce týkající se pravomoci městské policie ke kontrole řidičů taxislužby, k tvrzení o neexistenci důvodu pro jeho kontrolu, tak i k námitce absence poučení před provedením kontroly strážníky.

Tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv jsou v podstatě vyjádřením nesouhlasu s právním názorem správních orgánů a soudů v jeho věci a pokračováním v polemice s nimi. Stěžovatel měl a také nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého tvrzeného práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu