Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 518/14

Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2014 soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Petra Lágnera, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, se sídlem Trojanova 12, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. prosince 2013 č. j. -68, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ze dne 10. 2. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, se stěžovatel domáhal vydání nálezu, v němž by Ústavní soud vyslovil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. prosince 2013 č. j. -68 byla porušena jeho základní práva zaručená a y (dále jen ""), , , , , a a d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a y základních práv Evropské unie, a kterým by uvedený rozsudek zrušil.

Současně stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby postupoval ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Napadeným rozsudkem obvodní soud zamítl stěžovatelovu žalobu směřující proti Hypoteční bance, a. s., na zaplacení částky 7.200,- Kč s příslušenstvím (nárokovanou z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že mu bez právního důvodu účtovala poplatek za správu úvěru 150,- Kč měsíčně), a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 4.356,- Kč.

II.

Argumentace stěžovatele

V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel vysvětluje, proč danou věc nelze považovat za bagatelní. Dále pak namítá porušení svého práva na zákonného soudce z toho důvodu, že pro vyřízení jeho věci byl obvodním soudem zřízen speciální senát (), do kterého byl přidělen soudce JUDr. Michal Holub, u něhož byl v té době znám jeho odmítavý postoj k nároku, který stěžovatel uplatňoval. Uvedený senát si navíc v rozporu s rozvrhem práce "stáhl" případy, které napadly k soudu v době před jeho zřízením. Stěžovatel namítá rovněž zkrácení na svých procesních právech, k němuž došlo tak, že mu bylo vyjádření žalované banky doručeno až po vydání napadeného rozsudku, a tudíž nemohl reagovat na argumenty protistrany, vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům a navrhnout důkazy k vyvrácení tvrzení protistrany. Navíc soud rozhodl bez nařízení jednání podle (dále jen ""), což odůvodnil tím, že s takovým postupem stěžovatel vyslovil souhlas v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Tento souhlas však stěžovatel udělil v situaci, kdy byl přesvědčen, že tvrzené skutečnosti a předložené důkazy zcela dokládají jeho nárok. Následný vývoj však ukázal, že soud toto přesvědčení nesdílí, neboť elektronický platební příkaz odmítl vydat a návrh označil z hlediska vylíčení skutkových okolností za neurčitý, resp. "neúplný", navíc banka zaslala své vyjádření, k němuž se nemohl vyjádřit, kromě toho původní souhlas zpochybnil svým návrhem na přerušení řízení. Z těchto důvodů má stěžovatel za to, že obvodní soud neměl rozhodnout bez nařízení ústního jednání.

Obvodnímu soudu následně vytýká, že jeho rozsudek zcela pomíjí judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu i příslušnou právní úpravu, že v něm nesprávně akcentoval zásadu autonomie vůle smluvních stran, nedostatečně zhodnotil zásadu ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, dále nesprávně posoudil otázku určitosti a srozumitelnosti předmětného ujednání [ (dále jen "o. z.")], nevyložil pochybnosti vzniklé při výkladu smluvních ujednání ve prospěch spotřebitele ( o. z.), nesprávně posoudil zhoršení postavení spotřebitele podle uzavřené smlouvy oproti postavení spotřebitele podle zákona ( o. z.), odepřel mu přezkum, zda smlouva o úvěru obsahuje podmínky, jejichž důsledkem je značná nerovnováha v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele ( ve spojení s o. z.), nezabýval se porušeními , o ochraně spotřebitele, která mají za následek absolutní neplatnost předmětného ujednání (, 5 a 12 o. z.), a nesprávně posoudil soulad smluvních ujednání o poplatku s dobrými mravy (, o. z.). Stěžovatel má rovněž za to, že napadený rozsudek koliduje s rozhodnutími soudů členských zemí EU, konkrétně pak s rozsudkem německého Spolkového soudního dvora (BGH) ze dne 7. 6. 2011 XI ZR 388/10 a slovenského Krajského soudu v Prešově ze dne 21. 11. 2012 sp. zn. 18 Co 109/2011.

Stěžovatel nesouhlasí ani s rozhodnutím o nákladech řízení, přičemž namítá, že se obvodní soud nevyjádřil k jemu tvrzené neúčelnosti nákladů podle , a jde-li o eventuální aplikaci , že se vyjádřil nedostatečně, resp. "nepřezkoumatelně". V této souvislosti zpochybňuje, že by žalovaná potřebovala využít služeb advokáta, a dále poukazuje na to, že činnost advokáta spočívala pouze v podávání "formulářového" vyjádření.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ( a 2 ), přičemž dospěl k závěru, že v tomto případě tak tomu není.

Podle lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu obvodní soud svým postupem, spočívajícím v tom, že mu (včas) nezaslal vyjádření žalované k jeho návrhu a že nenařídil jednání, odňal možnost jednat před tímto soudem. Dále pak tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, neboť specializovaný senát 49 C byl zřízen protiprávně, nadto měla být věc přidělena podjatému soudci.

Tyto námitky se však v situaci, kdy jde o jednoinstanční řízení (bagatelnost věci), překrývají s tzv. zmatečnostními důvody ve smyslu zejména a , event. i písm. e) Z ničeho však neplyne, že by stěžovatel žalobu pro zmatečnost podal, natož pak, že by již tento mimořádný opravný prostředek (plně) "vyčerpal", tedy dosáhl rozhodnutí o něm (srov. i ).

Ústavní stížnost je k standardním procesním institutům ochrany práv prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že rovněž obecné soudy jsou povolány k ochraně práv člověka a právnických osob (y), a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu jimi vedeného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

Obecně proto platí, že navrhují-li stěžovatelé v ústavních stížnostech odstranění vad rozhodnutí obecných soudů, mělo by to být jen v případech, kdy se jim nepodařilo docílit zjednání nápravy cestou obecného soudnictví. Jestliže však stěžovatelé své věci, chápáno materiálně, tj. v komplexu celého právního řádu, před obecnými soudy řádně neukončili, vystupuje zde překážka provedení věcného ústavněprávního přezkumu (srov. k tomu například judikaturu Ústavního soudu zreprodukovanou v usnesení ze dne 4. 3. 2014

sp. zn.

, popř. v usnesení ze dne 20. 3. 2014

sp. zn.

- vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tato překážka svou povahou (ve vztahu k subsidiaritě ústavní stížnosti) dopadá jak na situaci, kdy stěžovatelé souběžně s ústavní stížností podali procesní prostředky k ochraně svých práv v rámci obecného soudnictví, tak (resp. tím spíše) na situaci, kdy stěžovatelé právním řádem nabídnutou možnost vydat se ještě cestou obecného soudnictví ani nevyužili.

Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle ustanovení , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Nadto je třeba dodat, že jde-li o námitky, jež směřují proti výsledku věcného posouzení, tyto jsou co do základu shodné s těmi, se kterými se Ústavní soud vypořádal v nálezu ze dne 10. 4. 2014

sp. zn.

. Jimi by se mohl Ústavní soud, s ohledem na jím standardně uplatňovanou zásadu minimalizace zásahu, zabývat až po vyřešení otázky existence tvrzených (zásadních) procesních vad v řízení v rámci soustavy obecných soudů, jehož výsledek ovšem Ústavní soud nemůže předjímat.

Jestliže ústavní stížnost nebyla způsobilá věcného projednání, nebylo možné rozhodnout o naléhavosti věci ve smyslu , nicméně Ústavní soud v souzené věci postupoval tak, aby došlo - pokud možno - k jejímu neprodlenému vyřízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2014

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj