Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 311/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) SOLARIS, s. r. o., se sídlem Praha 6 - Břevnov, Svojsíkova 1436/9, 2) Romana Minarika, 3) Ing. Tomáše Hlavničky a 4) Miroslava Sobotky, všech zastoupených JUDr. Petrem Zimou, advokátem se sídlem Praha 2, Slezská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012 č. j. -312, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6 2007 č. j. -212 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2007 č. j. -194, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy

1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " "), jakož i do práva na pokojné užívání majetku, garantovaného Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 10. 2012 č. j. -312 zamítl dovolání stěžovatelů směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6 2007 č. j. -212. Vrchní soud potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2007 č. j. -194 o zastavení řízení ve věci návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady akciové společnosti (Moravské naftové doly, a. s.), jímž bylo schváleno zrušení společnosti s převodem jmění na hlavního akcionáře, jakož i na určení neplatnosti smlouvy o převzetí obchodního jmění hlavním akcionářem. Obecné soudy uzavřely, že v intencích , obchodní zákoník, v rozhodném znění (dále jen "obch. zák."), bylo možno v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, zahájeném před zápisem převodu jmění na hlavního akcionáře do obchodního rejstříku, pokračovat jen při změně předmětu řízení na řízení o náhradu škody nebo na řízení o právu na dorovnání podle obch. zák. (pokud takové řízení nebylo zahájeno již předtím). Soud prvního stupně vyzval navrhovatele ke změně předmětu řízení, avšak tito i přes poučení o následcích neuposlechnutí výzvy předmět řízení nezměnili a nedostatek podmínky řízení neodstranili. Dovolací soud na tomto základě shledal, že nižší instance dospěly ke správnému právnímu závěru, pokud řízení zastavily. Pouze dodal, že tak měly učinit nikoli podle a 5, ale za aplikace , , ve znění pozdějších předpisů.

II.

Obsah ústavní stížnosti

3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti argumentovali tím, že obecnými soudy provedená aplikace § 220h odst. 4 obch. zák. byla protiústavní, neboť předmětnou právní normu vyhodnotil Evropský soud pro lidská práva v precedentní věci Kohlhofer a Minarik proti České republice jako rozpornou s Úmluvou. Stěžovatelé uvedli, že v případě meritorního přezkumu (ne)platnosti usnesení valné hromady akciové společnosti by byli při splnění zákonných podmínek oprávněni žádat přiměřené zadostiučinění podle § 131 odst. 4 ObchZ - zastavením řízení jim tato možnost byla upřena. Namítali rovněž, že Nejvyšší soud nerespektoval závazný právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

.

III.

Právní posouzení

4. Ústavní soud je podle y ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, opatření či jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ ].

5. V nálezu ze dne 3. 3. 2011

sp. zn.

(N 33/60 SbNU 397) Ústavní soud vyslovil právní názor, že aplikace § 220h odst. 4 obch. zák. v případě přeměn obchodních společností není ústavně nekonformní. Ve světle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kohlhofer a Minarik v. Česká republika vyložil, že existuje vzájemná provázanost řízení předjímaných ustanovením § 220h odst. 4 obch. zák. (o dorovnání podle § 220k obch. zák. a náhradu škody) s řízením o neplatnost usnesení valné hromady akciové společnosti. Platnost, resp. neplatnost rozhodnutí valné hromady je otázkou, již soud v navazujících řízeních o těchto "nových" nárocích posuzuje jako předběžnou. V řízení o právu na dorovnání, jehož plnohodnotnými účastníky stěžovatelé mohli být, byli tito oprávněni svá práva, včetně adekvátní oponentury ve vztahu k usnesení valné hromady, hájit [viz též nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013

sp. zn.

]. Příslušná právní úprava tedy umožňovala v soudem stanovené lhůtě změnit předmět řízení v intencích § 220h odst. 4 obch. zák. z vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady mj. na řízení o právu na dorovnání podle § 220k obch. zák., aby proces mohl pokračovat; tuto možnost však stěžovatelé i přes poučení soudu o následcích nevyužili.

6. K argumentaci stěžovatelů o nerespektování nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

ze strany dovolacího soudu se konstatuje, že Ústavní soud vydal dne 23. 4. 2013 stanovisko sp. zn. (132/2013 Sb.), kterým se odchýlil od právních závěrů v citovaném nálezu vyslovených.

7. Z výše uvedeného se podává, že v napadených rozhodnutích obecných soudů (o zastavení řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady akciové společnosti) nelze spatřovat porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelů podle y a Dodatkového protokolu k Úmluvě.

8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu