Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1573/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stavební bytové družstvo Litoměřice, se sídlem Litoměřice, Novobranská 10, zastoupeného JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem se sídlem Litoměřice, Dlouhá 16, proti usnesením soudní exekutorky Exekutorského úřadu Praha 6 Mgr. Zuzany Sobíškové ze dne 16. 9. 2013 č. j. 180 Ex 12506/12-31 a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 27. 1. 2014 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, a to pro porušení článku 2 odst. 2 a 3, článku 4 odst. 1, článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 d (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 27. 1. 2014 sp. zn. potvrdil usnesení soudní exekutorky, Exekutorského úřadu Praha 6, Mgr. Zuzany Sobíškové ze dne 16. 9. 2013 č. j. 180 Ex 12506/12-31, jímž byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 10 000 Kč dle ustanovení § 33 a § 34 exekučního řádu s odůvodněním, že osoba jednající jeho jménem v telefonickém hovoru odmítla poskytnout soudní exekutorce součinnost písemnou formou, neboť "nehodlají odpovídat na zbytečné věci". Krajský soud konstatoval, že i když exekuční řád výslovně nestanoví, že odpověď na písemnou žádost soudního exekutora musí mít písemnou formu, je tento požadavek logický, neboť v případě telefonického sdělení nelze ověřit, kdo odpověď podává a zda je příslušný subjekt za právnickou osobu oprávněn jednat.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že od soudní exekutorky obdržel žádost, jež se týkala osob, které nejsou jeho členy, již vyhodnotil jako "omyl", a proto z důvodu časové úspory jeho prokurista, tj. osoba oprávněná za něj jednat, telefonicky kontaktoval exekutorský úřad s tím, že "s touto věcí nemá nic společného". Zaměstnankyně exekutorky však trvala na tom, že jí tato informace musí být sdělena písemně nebo alespoň e-mailem, čímž žádala, aby činil něco, co mu zákon neukládá. Pořádková pokuta podle stěžovatelova názoru může být uložena pouze za nesplnění povinnosti dle ustanovení § 33 exekučního řádu, a v dané věci mohla soudní exekutorka požadovat jen náhradu škody, která by neposkytnutím součinnosti vznikla. Co do požadavku identifikace jednající osoby stěžovatel namítá, že ani e-mail, není-li opatřen zaručeným elektronickým podpisem, "nic neříká o osobě", která takto jedná, a odvolacímu soudu dále vytýká, že rozhodl bez jednání, čímž se nemohl vyjádřit ke zvukové nahrávce telefonického hovoru, kterou si soud od soudní exekutorky vyžádal.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních věcí, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů vedené v kontextu obecného práva, aniž by byly splněny podmínky efektivního ústavněprávního přezkumu, tj. její přesah do roviny práva ústavního.

Dle ustanovení § 34 odst. 2 exekučního řádu je stěžovatel jako třetí osoba povinen poskytnout soudní exekutorce součinnost podle § 33 exekučního řádu bez zbytečného odkladu, a je-li to technicky možné, v elektronické podobě; přičemž za neposkytnutí součinnosti mu může být uložena pořádková pokuta (srov. § 34 odst. 4 exekučního řádu).

V rozhodnutích soudní exekutorky a odvolacího soudu - pakliže vycházejí ze zjištění, že stěžovatel neposkytl takovou součinnost řádně, aniž doložil, že mu překážka technické povahy bránila v zaslání požadovaného sdělení elektronickou cestou - Ústavní soud kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše), stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nespatřuje.

Nevyhnutelné jest přisvědčit stěžovateli potud, že odvolací soud nenařízením jednání pochybil, jestliže z vyžádaného záznamu inkriminovaného telefonického hovoru činil konkrétní zjištění; v rozhodném kontextu však tento nedostatek nedosahuje ústavněprávní kvality, jestliže soud nakonec vycházel jen z toho, že stěžovatel považoval zaslání odpovědi e-mailem za zbytečné, což v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňuje.

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu