Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2832/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele T. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2013, č.j. -61 a proti usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 27. 6. 2013, č.j. -52, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti předvídané příslušnými ustanoveními , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Okresního soudu Brno - venkov (dále jen "") a usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel se domnívá, že napadaná usnesení nepřípustně zasahují do jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného ustanovením d (dále jen "") a práva nebýt stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen ve smyslu ustanovení y. Dále stěžovatel namítá, že ústavní stížností napadaná rozhodnutí jsou porušením povinnosti státu uplatňovat státní moc jen v případech a v mezích stanovených zákonem, tedy jsou v rozporu s ustanovením y.

Z ústavní stížnosti a přiložených usnesení zjistil Ústavní soud následující. shora specifikovaným usnesením zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel splňuje dvě ze tří zákonných podmínek podmíněného propuštění uvedených v ustanovení (tj. vykonal alespoň polovinu uloženého trestu odnětí svobody a ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení). však dále uvedl, že třetí podmínku (tj. od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život) nepovažuje za splněnou, neboť má obavy, že se stěžovatel může dopustit recidivy trestné činnosti. Stěžovatelovu stížnost proti tomuto usnesení krajský soud usnesením, které je rovněž napadeno ústavní stížností, zamítl, neboť se po právní i skutkové stránce se závěry okresního soudu ztotožnil.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že při posuzování žádosti o podmíněné propuštění na svobodu soudy porušily právní princip ne bis in idem, neboť přihlédly výlučně k chování stěžovatele před započetím výkonu trestu odnětí svobody, které však soudy zvážily již při ukládání trestů. , a následně i krajský soud, tak při svém rozhodování vycházely z hodnocení předchozí trestní minulosti stěžovatele a nepřihlédly k dalším skutečnostem (vážným rodinným důvodům, kázeňským odměnám a řádnému plnění pracovních a jiných povinností při výkonu trestu, příslibu zaměstnání a přípisům dalších subjektů). tak dle názoru stěžovatele považoval jeho chování před zahájením výkonu trestu za rozhodující a nijak nezohlednil míru jeho snahy o nápravu a zařazení do řádného života. Stěžovatel ve své stížnosti dále odkazuje na nález

sp. zn.

ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) a nález

sp. zn.

ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439).

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru, že se jedná o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval aplikací ustanovení a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (přehled rozhodnutí viz usnesení

sp. zn.

ze dne 15. 4. 2014, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v těchto případech zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným prostředkem, který dává soudu možnost - za stanovených podmínek - odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Tato možnost, a nikoli povinnost, je však svěřena soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi které lze řadit i důvodný předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti. Z hlediska přezkumu, ke kterému je povolán Ústavní soud, je tak zkoumání zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody plně v pravomoci příslušného obecného soudu.

Stěžovatel namítá, že vzal v úvahu pouze jeho chování před započetím výkonu trestu. Ústavní soud však z odůvodnění napadených usnesení zjistil, že samotná trestní minulost stěžovatele není jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ale jednou ze skutečností, které vzal v úvahu. Okresní i krajský soud se dostatečně argumentačně vypořádaly se všemi důkazy a vzaly v úvahu i skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele. Jejich závěr je tak smysluplně a racionálně odůvodněn a nepředstavuje výraz svévole, případně další vybočení z mezí stanovených ústavním pořádkem.

Pokud se stěžovatel odvolává na nález

sp. zn.

ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405), resp. nález

sp. zn.

ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), pak lze říci, tyto nálezy směřují proti situacím, kdy předchozí činnost odsouzeného byla jedinou skutečností, kterou soudy braly v úvahu. V posuzovaném případě však tato skutečnost představuje pouze jednu z těch, které soudy zvažovaly při vytváření komplexního obrazu možného budoucího chování stěžovatele.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. června 2014

Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu