Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2513/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelů Josefa Losenského a Jiřiny Navrátilové, zastoupených JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Jugoslávská 12, Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -96 ze dne 15. 6. 2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. -76 ze dne 18. 3. 2009, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -59 ze dne 8. 9. 2008 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy č. j. MHMP-119944/2005/OST/So/Št ze dne 5. 9. 2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 23. 8. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Městské části Praha 7, Úřadu městské části, odboru výstavby, sp. zn. 6101/05/475-ob.16/VF ze dne 13. 4. 2005 byl na základě , o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), vyvlastněn pozemek č. parc. X1, k.ú. Troja, orná půda, o výměře 633 m2, vzniklý oddělením z pozemku parc. č. X2, k.ú. Troja, orná půda, o výměře 1038 m2, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha na listu vlastnictví X3 pro obec Praha, katastrální území Troja, jehož vlastníky byli stěžovatelé, za účelem uskutečnění veřejně prospěšné stavby městského okruhu č. 0079 Špejchar - Pelc Tyrolka. Vlastníkem předmětného pozemku se stalo Hlavní město Praha za náhradu ve výši 778.590,- Kč. Stěžovatelé podali proti tomuto rozhodnutí odvolání, nicméně Magistrát hlavního města Prahy jej rozhodnutím č. j. MHMP-119944/2005/OST/So/Št ze dne 5. 9. 2005 zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. Následně městský soud rozsudkem č. j. -59 ze dne 8. 9. 2008 zamítl jako nedůvodnou žalobu stěžovatelů proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy. Tento rozsudek posléze potvrdil jako věcně správný Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem č. j. -76 ze dne 18. 3. 2009. Dovolání stěžovatelů proti rozhodnutí vrchního soudu Nejvyšší soud usnesením č. j. -96 ze dne 15. 6. 2011 z důvodu absence otázky zásadního právního významu ve smyslu , , ve znění účinném do 31. 12. 2012.

Stěžovatelé napadli výše uvedená rozhodnutí obecných soudů, jakož i rozhodnutí Magistrátu hlavního města, ústavní stížností, v níž namítali, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv plynoucích z a , , a d (dále jen ""), neboť o vyvlastnění jejich pozemku bylo rozhodnuto, aniž by byly pro takový postup splněny zákonné předpoklady. Stěžovatelé v této souvislosti uvedli, že dne 21. 12. 2004, resp. dne 27. 12. 2004, obdrželi od hlavního města Prahy nabídku na uzavření kupní smlouvy k předmětnému pozemku. Dne 10. 2. 2005 stěžovatelé vyjádřili ochotu převést pozemek do vlastnictví hlavního města, nicméně nikoliv na základě zmíněné kupní smlouvy, nýbrž prostřednictvím jeho směny za jiný pozemek. Na tuto iniciativu stěžovatelů hlavní město Praha nijak nereagovalo, resp. dne 14. 2. 2005 zahájilo vyvlastňovací řízení, v němž bylo dne 13. 4. 2005 rozhodnuto o vyvlastnění pozemku za náhradu. Dle lze vyvlastnit jen tehdy, není--li možno cíle vyvlastnění dosáhnout dohodou nebo jiným způsobem. Stěžovatelé měli za to, že se ze strany hlavního města jednalo toliko o formální pokus o dohodu, který k naplnění dikce citovaného ustanovení nepostačuje. Dosažení dohody v soukromoprávních vztazích běžně předchází jednání sestávající z návrhů a protinávrhů, jehož výsledkem je určitý kompromis. Postup, kdy je jakýkoliv protinávrh považován za důkaz nemožnosti dosáhnout cíle vyvlastnění dohodou, je v rozporu mj. s a y. Závěr o nemožnosti dosáhnout dohody je možno učinit pouze tehdy, jestliže bude zjištěno, že na straně vlastníka pozemku neexistuje skutečná vůle k dohodě dospět nebo pokud si klade podmínky zjevně nepřijatelné. Současně je třeba zohlednit, že je to nabyvatel pozemku, kdo má zájem na uzavření smlouvy, a proto by měl hrát při jednání aktivní roli a měl by projevit větší ochotu k ústupkům, než by bylo běžné, neboť je k uzavření dohody nucen veřejným zájmem. V demokratickém státě není možno akceptovat postup, kdy je vlastník pozemku nucen pod sankcí vyvlastnění uzavřít dohodu, jejíž obsah nemůže nijak ovlivnit. Co se týče , o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu (dále jen ""), stěžovatelé vyjádřili názor, že její ustanovení vyhlášky je vyvratitelnou domněnkou, která vyvlastňovací úřad nezbavuje povinnosti zjistit, jak pokus o dohodu vypadal reálně. Kromě toho obecné soudy nebyly při svém rozhodování tímto předpisem vázány. Ze všech těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možno přistoupit k přezkumu námitek v ní obsažených. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření konstatoval, že stěžovatelé toliko opakují námitky uplatněné v předchozím průběhu řízení a z tohoto důvodu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vrchní soud zrekapituloval důvody, pro něž nebylo odvolání stěžovatelů vyhověno, tzn., zejména že možnost směny pozemků nenabízel. Přestože zákon dává přednost dohodě před vyvlastněním, v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelé nabízené odkoupení pozemků neakceptovali a pro hlavní město Prahu nebyl přijatelný protinávrh žalobců. Za těchto okolností bylo třeba vycházet z ustanovení , což správní orgán učinil. Ústavní stížnost proto není důvodná. Městský soud pak pouze stručně odkázal na obsah napadeného rozsudku.

Stěžovatelé reagovali na vyjádření účastníků replikou, v níž na námitkách obsažených v ústavní stížnosti setrvali.

III.

Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Dle y je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Stěžovatelé namítali, že nebylo postupováno v souladu s ustanovením , neboť ze strany hlavního města Prahy šlo pouze o formální, a nikoliv reálný, pokus o dohodu. Dle stěžovatelů tak nebyl splněn předpoklad zákonného postupu ve smyslu y.

Z výše uvedeného vyplývá, že podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatelů s výkladem , tak jak jej provedly obecné soudy. K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a to zejména ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu d, by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však v nyní projednávané věci zjištěno nebylo. Orgány veřejné moci se námitkami stěžovatele zabývaly a své závěry vedoucí k zamítnutí, resp. odmítnutí opravných prostředků logicky a srozumitelně zdůvodnily.

Dle lze vyvlastnit jen tehdy, není-li možno cíle vyvlastnění dosáhnout dohodou nebo jiným způsobem. Stěžovatelé interpretovali toto ustanovení tak, že ten, v jehož prospěch je vyvlastnění prováděno, má povinnost reagovat na protinávrh vlastníka pozemku, nejde-li o požadavek zjevně nereálný, a dále že v případě neshody v obsahu jednotlivých návrhů by měl ustoupit ten, koho nutí k získání pozemku veřejný zájem.

Oba tyto argumenty jsou vzájemně provázány, přičemž neplatí-li posledně uvedená teze, tzn. upřednostnění vůle osoby, jejíž majetek je vyvlastňován, relativizuje tato skutečnost rovněž první z uvedených předpokladů, totiž nutnost reagovat na případný protinávrh vyvlastňovaného. Jak již Ústavní soud uvedl v usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 3. 2009 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), které stěžovatelé v ústavní stížnosti rovněž citovali, posuzování možnosti či vhodnosti dosažení smluvního konsenzu se nachází mimo rámec přezkumné kompetence obecných soudů. Nelze tedy dovodit, že by hlavní město Praha mělo právní povinnost akceptovat protinávrh stěžovatelů, z čehož dále plyne, že z hlediska výsledku vyvlastňovacího řízení by se nic nezměnilo ani v případě, že by jednání se stěžovateli sice dále pokračovalo, nicméně hlavní město by na svém původním návrhu setrvalo. Výše uvedené ovšem neznamená, že by Ústavní soud postup hlavního města v projednávané věci bezvýhradně schvaloval. Vyvlastnění představuje nejzávažnější možný zásah do vlastnického práva, proto by mělo být vůči vlastníku pozemku či stavby, u níž je vyvlastnění zvažováno, přinejmenším postupováno zdvořile a ohleduplně. Jestliže hlavní město Praha nepovažovalo vůbec za nutné na protinávrh stěžovatelů reagovat (byť alespoň odůvodněným odmítnutím), pak takové jednání jednoznačně odporuje zásadám slušnosti. Nejedná se však o skutečnost, která by zakládala porušení ustanovení , potažmo ústavně zaručených práv stěžovatelů. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2014

Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu