Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
84308.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 3823/13
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, se sídlem Příkop 4, 602 00 Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. 12. 2012, č. j. 15 T 38/2011 -326, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 4 To 93/2013 , a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 6 Tdo 884/2013 , za účasti Okresního soudu v Hodoníně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 12. 2013, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 12. 2012, č. j. 15 T 38/2011 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným úvěrovým podvodem podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 4 To 93/2013 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 6 Tdo 884/2013 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.
Stěžovatel jednak zpochybňuje dostatečnou podloženost skutkových závěrů obecných soudů, zejména pak pokud jde o příčinnou souvislost mezi uvedením nepravdivých údajů a způsobenou škodou v dané výši, a to, zda obvinění jednali od počátku s úmyslem, že čerpaná částka nebude uhrazena.
Stěžovatel také namítá, že byl odsouzen za to, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a podstatné údaje zamlčel, avšak ve skutečnosti jeho jednání spočívalo spíše v uvedení nepravdivých údajů až při čerpání úvěru a jeho nesplácení, což není podřaditelné pod skutkovou podstatu dle citovaného ustanovení trestního zákona. Trestnost uvedení nepravdivých údajů při čerpání úvěru byla zakotvena až novým trestním zákoníkem .
Stěžovatel rovněž uvádí, že byl obchodním zástupcem věřitele a nikoliv jeho jednatelem nebo prokuristou, kdy má za to, že takovýto subjekt se daného trestného činu dopustit nemůže.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 , 91 Ústavy České republik y [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústav y), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud má za to, že skutková zjištění ve věci jsou pro posouzení věci zcela dostačující a nelze mít výhrad ani k právnímu hodnocení. Jestliže stěžovatel tvrdí, že nepravdivé údaje měly být uváděny až při čerpání úvěrů a nikoliv při sjednávání úvěrové smlouvy, toto tvrzení neodpovídá výsledku dokazování ve věci. Pokud pak jde o stěžovatelův názor, že trestný čin úvěrového podvodu nemůže spáchat obchodní zástupce věřitele, Ústavní soud se s ním neztotožňuje, přičemž dále lze pro stručnost odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (viz jeho str. 3-4).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu