Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1503/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Stavební společnost V & V Nový Jičín, spol. s r. o., se sídlem Nový Jičín, Palackého 23, zastoupené JUDr. Ondřejem Michnou MBA, LL.A., advokátem se sídlem Nový Jičín, Myslbekova 1722/11, proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2012 č. j. -56 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2013 č. j. -98 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014 č. j. -125, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v její obchodněprávní věci, a to pro porušení vlastnického práva dle článku 11d (dále jen ""), práva na spravedlivý proces zaručeného jejím článkem 36, práva podnikat dle článku 26 včetně práva na ochranu před nekalou soutěží, principu rovnosti dle článku 1, článku 3 a článku 37 odst. 3, zákazu zneužití vlastnických práv ve smyslu článku 11 odst. 3, a konečně pro odepření práva na soudní ochranu dle článku 38 odst. 1 tím, že její dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Stěžovatelka se též domnívá, že obecné soudy pominuly její "legitimní očekávání", jež plyne z článku 1 odst. 1y.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 4. 2013 č. j. -98 potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2012 č. j. -56, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, kterou se proti žalované domáhala zaplacení částky ve výši 457 983 Kč s úrokem z prodlení z titulu úhrady tzv. víceprací, jež jako zhotovitelka díla pro žalovanou provedla. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že stěžovatelce takové právo nevzniklo, neboť ohledně nich nebyl uzavřen písemný dodatek předpokládaný smlouvou o dílo, a na straně žalované nedošlo ani k bezdůvodnému obohacení, jelikož stěžovatelka neplnila bez právního důvodu, nýbrž na základě této smlouvy.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 1. 2014 č. j. -125 stěžovatelčino dovolání odmítl, neboť v něm nevymezila žádný z předpokladů jeho přípustnosti, a doplnil, že ani v případě splnění tohoto požadavku by dovolání nebylo přípustné, protože otázku nároku na zvýšení ceny díla v důsledku provedených víceprací posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou, od které není důvod se odchýlit.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že svým významem podstatně přesahuje její zájmy, protože řada podnikatelských subjektů opomíjí ve své činnosti základní předpoklad fungování tržního hospodářství, totiž povinnost zaplatit za řádně odvedenou práci, pročež vyřešení otázky zaplacení víceprací na úrovni Ústavního soudu má pro rozhodovací praxi obecných soudů zásadní význam. V této souvislosti se stěžovatelka odvolává na princip demokratického právního státu založený na zákazu libovůle, předvídatelnosti práva a důvěry v akty státu, ochrany lidských práv a svobod včetně práva, jmenovitě vlastnit majetek a pokojně jej užívat, včetně legitimního očekávání jeho nabytí.

Ústavní soud je podle článku 83y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Přestože ze stěžovatelkou především dovolávaného ustanovení neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jejich ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").

Žádné takové ústavněprávně relevantní pochybení obecných soudů však není v dané věci seznatelné.

Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; právní rámec podmínek úhrady víceprací vysvětlil srozumitelně zejména odvolací soud, a na odpovídající části odůvodnění jeho rozhodnutí postačí jen odkázat. Stěžovatelce lze stěží poskytnout ochranu jejího tvrzeného legitimního očekávání úhrady víceprací, jestliže nedodržela postup ujednaný ve smlouvě, kterou svobodně uzavřela, a přitom si nevytvořila podmínky pro vznik tohoto nároku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které jmenovitě odkázal soud prvního stupně).

Ani názory, z nichž Nejvyšší soud vycházel při rozhodnutí o odmítnutí stěžovatelčina dovolání, nevybočují z jeho standardní (již předvídatelné) rozhodovací praxe a odepření práva na soudní ochranu nepředstavují.

V důsledku toho neobstojí ani další ústavněprávní odkazy, jež stěžovatelka do ústavní stížnosti (bez bližšího odůvodnění) zahrnula.

Na tomto základě je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu