Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1386/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Šolína, zastoupeného Mgr. Ivetou Magnuskovou, advokátkou se sídlem Frýdek-Místek, O. Lysohorského 702, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2013 č. j. -208 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014 č. j. -247, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho občanskoprávní věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 d (dále jen " ") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 6. 2013 č. j. -208 potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 10. 2012 č. j. -159, jímž bylo stěžovateli a společnosti DEKSTAV CZ, s. r. o. (žalovaným) uloženo zaplatit žalobci částku ve výši 266 918,50 Kč z titulu smluvní pokuty proto, že ke sjednanému dni neuzavřeli kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí. Podle soudu žalobci nelze vytýkat, jestliže nově ohlášenou cenu navýšenou o vícepráce žalovaní včas nevyčíslili a nedokladovali, vycházel v návrhu kupní smlouvy z kupní ceny sjednané ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě, když ostatně ne každá vícepráce vede ke změně kupní ceny.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 1. 2014 č. j. -247 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že právní závěry odvolacího soudu, dle kterých povinnost v dohodnuté době uzavřít kupní smlouvu v důsledku změny poměrů nezanikla a ustanovení není aplikovatelné, jsou v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí. Bezcennými pak shledal výtky zpochybňující skutkový stav věci.

Stěžovatel v ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil význam právních otázek, které ve svém dovolání nastolil, své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil a nevypořádal se s jím předestřenými argumenty. Jmenovitě se jednalo o otázky, zda kontraktační povinnost nezanikla z důvodu změny poměrů, zda mohlo vzniknout právo na zaplacení smluvní pokuty, jestliže žalovaní porušení svých povinností nezavinili, a zda žalobce může uplatňovat smluvní pokutu, jestliže tím sleduje zjevně nepoctivý záměr. Rozhodnutí krajského soudu pak dle názoru stěžovatele trpí nesouladem mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry co do otázky, zda byl žalobcem řádně vyzván k uzavření kupní smlouvy, zda byla kupní smlouva připravena k podpisu a kdo ji měl připravit, zda bylo možno uzavřít kupní smlouvu za podmínek uvedených ve smlouvě o smlouvě budoucí či zda tato povinnost zanikla v důsledku podstatné změny okolností, zda byla smluvní pokuta uplatněna v rozporu s dobrými mravy a čí vinou došlo s uzavřením kupní smlouvy k prodlení. Soudy se také vůbec nevypořádaly s námitkou, že kupní smlouvu neuzavřela manželka žalobce, která má tak povinnost zaplatit žalovaným smluvní pokutu, kterou žalovaní započetli proti nároku žalobcovu.

Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Přestože ze stěžovatelkou dovolávaného ustanovení y neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jejich ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").

Žádné takové ústavněprávně relevantní pochybení obecných soudů však není v dané věci seznatelné.

Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel dovolává; okolnost, že je podle jeho názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde; právní rámec smlouvy o smlouvě budoucí a podmínek pro uplatnění smluvní pokuty vysvětlil srozumitelně zejména odvolací soud, a na odpovídající části odůvodnění jeho rozhodnutí postačí jen odkázat. Posouzení stěžovatelova dovolání jako nepřípustného pak nevybočuje ze standardní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Totéž platí o skutkové rovině sporu, jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně uvádí námitky, jež adresoval již soudům obecným, které se s nimi vypořádaly způsobem, který má racionální a hájitelnou základnu. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je též zřejmé, jakými úvahami se řídily při organizaci dokazování a hodnocení provedených důkazů a na základě jakých dílčích zjištění dospěly ke konečným skutkovým závěrům.

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu