Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
84213.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 1386/14
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Šolína, zastoupeného Mgr. Ivetou Magnuskovou, advokátkou se sídlem Frýdek-Místek, O. Lysohorského 702, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2013 č. j. 71 Co 174/2013 -208 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014 č. j. 33 Cdo 3243/2013 -247, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho občanskoprávní věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 6. 2013 č. j. 71 Co 174/2013 -208 potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 10. 2012 č. j. 118 EC 302/2011 -159, jímž bylo stěžovateli a společnosti DEKSTAV CZ, s. r. o. (žalovaným) uloženo zaplatit žalobci částku ve výši 266 918,50 Kč z titulu smluvní pokuty proto, že ke sjednanému dni neuzavřeli kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí. Podle soudu žalobci nelze vytýkat, jestliže nově ohlášenou cenu navýšenou o vícepráce žalovaní včas nevyčíslili a nedokladovali, vycházel v návrhu kupní smlouvy z kupní ceny sjednané ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě, když ostatně ne každá vícepráce vede ke změně kupní ceny.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 1. 2014 č. j. 33 Cdo 3243/2013 -247 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že právní závěry odvolacího soudu, dle kterých povinnost v dohodnuté době uzavřít kupní smlouvu v důsledku změny poměrů nezanikla a ustanovení § 545 odst. 3 občanského zákoníku není aplikovatelné, jsou v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí. Bezcennými pak shledal výtky zpochybňující skutkový stav věci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil význam právních otázek, které ve svém dovolání nastolil, své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil a nevypořádal se s jím předestřenými argumenty. Jmenovitě se jednalo o otázky, zda kontraktační povinnost nezanikla z důvodu změny poměrů, zda mohlo vzniknout právo na zaplacení smluvní pokuty, jestliže žalovaní porušení svých povinností nezavinili, a zda žalobce může uplatňovat smluvní pokutu, jestliže tím sleduje zjevně nepoctivý záměr. Rozhodnutí krajského soudu pak dle názoru stěžovatele trpí nesouladem mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry co do otázky, zda byl žalobcem řádně vyzván k uzavření kupní smlouvy, zda byla kupní smlouva připravena k podpisu a kdo ji měl připravit, zda bylo možno uzavřít kupní smlouvu za podmínek uvedených ve smlouvě o smlouvě budoucí či zda tato povinnost zanikla v důsledku podstatné změny okolností, zda byla smluvní pokuta uplatněna v rozporu s dobrými mravy a čí vinou došlo s uzavřením kupní smlouvy k prodlení. Soudy se také vůbec nevypořádaly s námitkou, že kupní smlouvu neuzavřela manželka žalobce, která má tak povinnost zaplatit žalovaným smluvní pokutu, kterou žalovaní započetli proti nároku žalobcovu.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republik y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu ")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Přestože ze stěžovatelkou dovolávaného ustanovení čl. 36 odst. 1 Listin y neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jejich ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").
Žádné takové ústavněprávně relevantní pochybení obecných soudů však není v dané věci seznatelné.
Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel dovolává; okolnost, že je podle jeho názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde; právní rámec smlouvy o smlouvě budoucí a podmínek pro uplatnění smluvní pokuty vysvětlil srozumitelně zejména odvolací soud, a na odpovídající části odůvodnění jeho rozhodnutí postačí jen odkázat. Posouzení stěžovatelova dovolání jako nepřípustného pak nevybočuje ze standardní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Totéž platí o skutkové rovině sporu, jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně uvádí námitky, jež adresoval již soudům obecným, které se s nimi vypořádaly způsobem, který má racionální a hájitelnou základnu. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je též zřejmé, jakými úvahami se řídily při organizaci dokazování a hodnocení provedených důkazů a na základě jakých dílčích zjištění dospěly ke konečným skutkovým závěrům.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu