Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1581/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. MUDr. Zdeňka Juráška, 2. Ing. Tomáše Olšovského, 3. Ing. Martina Olšovského a 4. MUDr. Jindřicha Olšovského, všech zastoupených JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem Slovákova 11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014 č. j. -311, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2013 č. j. -284 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. února 2012 č. j. -244, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností (doručenou osobně dne 6. 5. 2014) se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces (podle d).

2. Stěžovatelé se žalobou před obecnými soudy domáhali, aby byl rozhodnutím soudu nahrazen výrok rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Brno tak, že stěžovatelé jsou vlastníci příslušných nemovitostí v katastrálním území Bystrc, původně v katastrálním území Veverská Bítýška (a contrario dům na ulici M. v tehdejším k. ú. Špilberk, kterého se rovněž týkala níže uvedená nabídka z roku 1960 a u kterého nabídka směřovala vůči Městskému národnímu výboru v Brně, kterým byla též přijata - k tomu viz např. závěrečná identifikace výroků v napadených rozsudcích městského a krajského soudu a následující text tohoto usnesení Ústavního soudu). Z odůvodnění rozhodnutí ministerstva vyplývá, že nemovitosti přešly na čsl. stát na základě nabídky dobrovolného převodu nemovitost na čsl. stát - Městský národní výbor v Brně ze dne 21. 4. 1960 a dodatku k této nabídce ze dne 14. 9. 1960 učiněné MUDr. Marií Novotnou, později provdanou Klímovou. Tato nabídka dobrovolného převodu byla jménem státu dne 29. 9. 1960 přijata. V další části rozhodnutí se správní orgán zabýval tím, zda žalobci jsou osoby oprávněné dle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen " "). Žalobci tvrdili, že dokument nazvaný "nabídka dobrovolného převodu nemovitostí na čsl. stát", datovaný 21. 4. 1960, byl předložen MUDr. Marii Novotné a tato návrh podepsala, avšak adresát nabídky (ONV Brno-venkov) tuto nabídku neakceptoval.

3. Městský soud v Brně již v rozhodnutí ze dne 29. 4. 2009 č. j. -130 dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti přešly z vlastnictví MUDr. Marie Novotné na československý stát na základě nabídky dobrovolného převodu nemovitostí, a to na Městský národní výbor v Brně ze dne 21. 4. 1960 a dodatkem k této nabídce ze dne 14. 9. 1960 s tím, že nabídka byla přijata dne 29. 9. 1960.

4. Krajský soud v Brně však v rozhodnutí ze dne 4. 1. 2011 č. j. -149 uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval tím, zda nabídka daru, směřující od MUDr. Marie Novotné vůči ONV Brno-venkov, byla příslušným orgánem státu akceptována, a to ve smyslu vládního , o darech ve prospěch státu a o pořádání sbírek národními výbory (dále jen "vládního "). Za situace, že by dospěl soud k závěru, že nabídka nebyla akceptována k tomu příslušným orgánem, měl se zabývat tím, zda se jednalo o důvod zakládající neplatnost převodu nemovitostí dle až 40 obč. zák., v tehdy platném znění. V případě, že by nemovitosti nepřešly na stát na základě darovací smlouvy, měl se zabývat tím, zda na stát nepřešly dle zákona o půdě.

5. V napadeném rozhodnutí soud prvního stupně po provedeném dokazování znovu dospěl k závěru, že k převodu nemovitostí došlo dobrovolnou nabídkou provedenou MUDr. Marií Novotnou na stát. Nejednalo se o přechod nemovitostí na stát bez právního důvodu. Z y ze dne 21. 4. 1960 dovodil, že se jedná o nabídku dobrovolného převodu nemovitostí, která byla řádně dne 29. 9. 1960 ve smyslu vládního přijata s tím, že směřovala vůči správnému subjektu, a to proti Městskému národnímu výboru v Brně. Odvolací soud dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že tímto způsobem nemovitosti na stát nepřešly. Nemovitosti byly nabídnuty jako dar nikoli Městskému národnímu výboru v Brně, nýbrž ONV Brno-venkov. Tato skutečnost je podstatná z pohledu vládního Z tohoto ustanovení vyplývá, že o nabídce, která směřuje ve prospěch státu a byla učiněna vůči národnímu výboru, rozhoduje výkonný orgán, v jehož obvodě je darem nabídnutý majetek. nazvaná nabídka daru ze dne 21. 4. 1960, podepsaná MUDr. Marii Novotnou, byla přijata na finančním odboru Rady Městského národního výboru v Brně 25. 4. 1960 a dne 29. 9. 1960 bylo dárkyni sděleno ze strany finančního odboru Městského národního výboru v Brně, že nabídka jménem státu byla přijata. Skutečnost, že by finanční odbor ONV Brno-venkov nabídku MUDr. Marie Novotné přijal, nebyla v řízení prokázána. Bylo tedy namístě zabývat se tím, zda k přechodu nemovitostí na stát došlo jiným způsobem předvídaným v zákona o půdě. Shodně jako žalobci měl odvolací soud za to, že se tak stalo bez právního důvodu dle zákona o půdě. V případě přechodu nemovitosti na stát, na základě neplatného právního úkonu, se jedná o naplnění restitučního titulu dle zákona o půdě. Žalobci však v řízení nespojují okamžik přechodu nemovitosti na stát s neplatným právním úkonem ze dne 21. 4. 1960, ale přesouvají okamžik přechodu nemovitosti na stát až do období po smrti MUDr. Marie Novotné. Poukázali přitom na obsah dopisu Technické a zahradní správy města Brna ze dne 14. 12. 1978 a hospodářské smlouvy ze dne 11. 6. 1979 a jejích příloh. Odvolací soud však z těchto důkazů tvrzené skutečnosti nedovodil. Z obsahu těchto listin nebylo zjištěno, že by došlo k převzetí držby státem v tomto období, případně k faktickému zmocnění věci, tzv. okupací nemovitosti. Obsah těchto důkazů směřuje vždy zpět k nabídce daru, kterou učinila MUDr. Marie Novotná, a od tohoto úkonu orgány státu dovozovaly své vlastnické právo. O tzv. okupaci se totiž jedná v případě, že by došlo k faktickému zmocnění se věci, tedy převzetím věci, aniž k tomu existoval právní důvod. V daném konkrétním případě existuje právní úkon - nabídka daru, jenž byl vyjádřením vůle převést nemovitosti. Nebylo tedy již třeba žádného faktického převzetí v letech 1978 a 1979, neboť existují odpovídající y o darování, byť z pohledu právního posouzení k uzavření řádné darovací smlouvy nedošlo. Žalobci tedy nemohou být oprávněnými osobami ve smyslu zákona o půdě, pokud svůj nárok na vydání nemovitostí odvozují od zemřelého Bohumíra Klímy.

6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné. Uvedl, že v rozhodnutí odvolacího soudu nedošlo tedy k řešení právní otázky hmotného nebo procesního práva, při němž by se odvolací soud odchýlil od znění ustanovení § 4 odst. 1 a 2, § 6 odst. 1 písm. h) a p) zákona o půdě, ani od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu s aplikací těchto či jiných ustanovení.

II.

Argumentace stěžovatelů

7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti mají shodně jako odvolací soud za to, že k převzetí nemovitostí došlo bez právního důvodu dle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Stěžovatelé však v řízení nespojují okamžik přechodu nemovitosti na stát s neplatným právním úkonem ze dne 21. 4. 1960, ale přesouvají okamžik přechodu nemovitosti na stát až do období po smrti MUDr. Marie Novotné. V případě převzetí nemovitosti bez právního důvodu, tedy bez platného písemného nabývacího titulu, je nutné, aby se subjekt, který se takto předmětných pozemků ujal, k předmětnému majetku jako jeho vlastník choval. Tak tomu na straně tehdejšího čsl. státu do období před 11. 6. 1979 nebylo, když dne 14. 12. 1978 Technická a zahradní správa města Brna teprve písemně informovala domnělou tehdejší vlastnici předmětných pozemků o tom, že její pozemky byly vyčleněny pro chatovou oblast a vyzvala ji k uzavření potřebných kupních smluv. Stěžovatelé poukázali na obsah dopisu Technické a zahradní správy města Brna ze dne 14. 12. 1978 a hospodářské smlouvy ze dne 11. 6. 1979 a jejích příloh. Podle stěžovatelů se tak stát považoval za vlastníka nemovitostí nejdříve až v roce 1979.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli coby účastníky v řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy v jeho kompetenci přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Jak Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí ( y, dále jen "Ústava") není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno y, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením písm. d) y. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti podústavního práva, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu Nejvyšší soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva a sjednocování judikatury obecných soudů. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.

10. Samotná ústavní stížnost je především opakováním v argumentaci stěžovatelů, s níž už se soudy (především soud odvolací) dostatečně vypořádaly. Proto je namístě - pro stručnost - odkázat na jejich argumentaci. Ústavní soud poukazuje i na novelu , provedenou , účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení následovně: "(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné." Tudíž tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě ]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavně právních hledisek) s názory soudů nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci (z pohledu soudu odvolacího a dovolacího).

11. Ústavní soud není povolán zkoumat míru racionality konkurujících skutkových a právních názorů; možnosti ústavněprávního přezkumu se vyčerpávají posouzením, zda názor obecného soudu lze považovat za racionální, a tudíž nikoli libovolný či svévolný nebo jinak extrémně chybný. Takovou požadovanou intenzitu pochybení v úsudku obecných soudů Ústavní soud neshledal, když zde může - jak bylo shora uvedeno - plně odkázat na argumentaci odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu aprobovanou též závěry dovolacího soudu. V závěrech obecných soudů nebyl shledán zásah do kautel práva na spravedlivý proces, ani nebylo zjištěno nějaké extrémní vybočení v rámci dokazování ve věci, když z okolností případu (okolnosti a důvody nabídky darování, tehdejší praxe) a judikatury nic takového dovodit ve prospěch stěžovatelů nelze.

12. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu