Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1267/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Zvěřinové, zastoupené JUDr. Věrou Sedloňovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 10, Letní 69, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -352 ze dne 7. ledna 2014, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -292 ze dne 3. června 2013 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -253 ze dne 20. dubna 2011 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka s odkazem na porušení svého práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle d (dále jen " ") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením č. j. -253 ze dne 20. dubna zamítl v rozsahu ve výroku specifikovaném žalobu o prohlášení neplatnosti všech usnesení členských schůzí (shromáždění delegátů) družstva Včela - spotřební družstvo Praha (dále jen "družstvo"), přijatých ode dne 31. října l997 do dne 3. dubna 2003 (výrok I.), řízení o prohlášení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů specifikovaných ve výroku II. zastavil (výrok II.) a přiznal žalovaným Czech Property Investments, a.s. a CPI Reality, a.s. (dále jen "žalovaní") náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením č. j. -292 ze dne 3. června 2013 usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil a ve výroku III. o nákladech řízení změnil tak, že žalovaným se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok I.) a rozhodl, že žalovaným se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok II.). K dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího Nejvyšší soud usnesením č. j. -352 ze dne 7. ledna 2014 řízení o dovolání proti usnesení soudu prvního stupně zastavil (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III.).

Soud prvního stupně a soud odvolací ve svých rozhodnutích vyšly především ze závěru, že člen družstva se může domoci vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze družstva pro rozpor s právními předpisy nebo stanovami jedině postupem podle ust. , obchodního zákoníku (dále jen " "), když jde o speciální úpravu uplatnění práv člena družstva. V daném případě stěžovatelka nepodala ve smyslu uvedeného ustanovení proti napadeným usnesením námitky, a proto jí podle uvedených soudů nesvědčí věcná legitimace k podání návrhu podle ust. , přičemž jinou cestou se podle těchto soudů vyslovení neplatnosti usnesení napadených členských schůzí domoci nemůže. Stěžovatelka navíc žalobu podala též po uplynutí v ust. stanovených prekluzivních lhůt, takže ani pro tento důvod by podle nalézacího i odvolacího soudu žalobě nemohlo být vyhověno. Žádnou z těchto skutkových okolností stěžovatelka nerozporovala.

Dovolací řízení proti rozhodnutí soudu prvního stupně bylo Nejvyšším soudem zastaveno pro nedostatek funkční příslušnosti tohoto soudu k jeho projednání. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu pak bylo odmítnuto proto, že stěžovatelka v dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jakožto obligatorní náležitosti dovolání podle ust. , , ve znění účinném od 1. ledna 2013, a tedy nevymezila, které z hledisek uvedených v ust. téhož předpisu považuje za splněné, a blíže je nespecifikovala.

Stěžovatelka podle ústavní stížnosti v průběhu celého řízení namítala, že rozhodnutí přijatá na členské schůzi (shromáždění delegátů) družstva jsou v rozporu s dobrými mravy, obcházejí ustanovení zákona a zejména, že osoby, jež na schůzi hlasovaly a přijaly sporná rozhodnutí, nebyly k hlasování oprávněny, jelikož se nikdy nestaly členy družstva. Rozhodnutí, jež byla těmito osobami přijata, jsou tedy podle stěžovatelky nicotná dle ust. , (dále jen " "), avšak soudy v odůvodněních svých rozhodnutí neaplikovaly právní úpravu obsaženou v ust. a 39 1964, nýbrž pouze úpravu vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze obsaženou v ust. a 131 . Stěžovatelka pak nesouhlasí s tím, že má-li být žaloba na prohlášení neplatnosti úspěšná, je nutné kumulativně naplnit dvě podmínky - včas požádat o zaprotokolování námitek, případně je včas předat představenstvu, a zároveň včas podat žalobu.

Stěžovatelka tedy s důvody zamítnutí žaloby obecnými soudy nesouhlasí a předkládá vlastní právní hodnocení věci. Domnívá se, že žádný ze soudů neaplikoval správnou právní úpravu, ačkoliv stěžovatelka absenci aplikace správné úpravy namítala. Obecné soudy podle stěžovatelky i přes její aktivitu nedoplnily dokazování, nezkoumaly jí předložené otázky neplatnosti naříkaných unesení členských schůzí (shromáždění delegátů) družstva s námitkami a podněty stěžovatelky se řádně nevypořádaly. Tímto postupem soudy podle stěžovatelky způsobily nepřezkoumatelnost přijatých rozhodnutí a tím podstatným způsobem porušily její u garantovaná práva, zejména právo na spravedlivý proces a soudní ochranu.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ , písm. d) y ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v ě. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna. Rozhodující soudy se v napadených rozhodnutích vypořádaly též dostatečně se všemi rozhodujícími skutečnostmi, a jejich závěry nelze rozhodně označit ani za (extrémně) rozporné s principy spravedlnosti. Ústavní soud tak závěry obecných soudů považuje za ústavně souladný projev nezávislého soudního rozhodování a z hlediska ústavnosti jim nemá co vytknout.

Pokud jde o námitku stěžovatelky, že obecné soudy nedoplnily dokazování, nezkoumaly jí předložené otázky neplatnosti naříkaných unesení členských schůzí (shromáždění delegátů) družstva a s těmito námitkami a podněty stěžovatelky se řádně v napadených rozhodnutích nevypořádaly, konstatuje Ústavní soud, že vzhledem k výše uvedenému právnímu názoru nalézacího a odvolacího soudu je naprosto evidentní, že tyto záležitosti ve věci pro uvedené soudy neměly žádnou relevanci. Ačkoli by se jistě slušelo, aby tuto skutečnost ve svých rozhodnutích výslovně uvedly, nepovažuje Ústavní soud toto pochybení za tak závažné, aby vyžadovalo kasační zásah Ústavního soudu, neboť jeho náprava by na rozhodnutí ve věci evidentně ničeho nezměnila.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 9. června 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu