Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 124/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Moniky Čihákové, zastoupené JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem, se sídlem Přímětická 1185/8, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2013 č. j. -97, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 1. 2014, stěžovatelka napadla rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 2. 10. 2013, č. j. -97 (dále jen "rozsudek městského soudu"), kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že (I.) žaloba na zaplacení částky 30.940 Kč s příslušenstvím se zamítá a (II.) stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 19.614,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

V předmětném řízení se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala náhrady škody způsobené zraněním, ke kterému došlo uklouznutím na zledovatělém chodníku. Mezi stranami byla sporná zejména otázka právního posouzení podmínek odpovědnosti žalovaného za stav chodníku. Soud prvého stupně stěžovatelčině žalobě přisvědčil, avšak soud druhostupňový dospěl, s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu, k opačným závěrům.

Stěžovatelka upozorňuje, že v případě, že odvolací soud posoudí zjištěný skutkový stav po právní stránce jinak, než dosud činili účastníci řízení anebo než jej posoudil soud prvního stupně, takže účastníci se k tomuto právnímu názoru nemohou vyjádřit, respektive vznést tvrzení odpovídající právnímu názoru odvolacího soudu a navrhnout k nim důkazy, jedná se o rozhodnutí nepředvídatelné. Důvod k podání ústavní stížnosti stěžovatelka shledává právě v takovéto překvapivosti a nepředvídatelnosti rozsudku městského soudu, kdy tvrdí, že se k případnému odlišnému právnímu názoru odvolacího soudu nemohla vyjádřit, konkrétněji pak neměla možnost objasnit, proč judikatura Nejvyššího soudu, na které své rozhodnutí městský soud založil, nedopadá na její věc. V tomto směru odkazuje na judikaturu Ústavního soudu například jeho nálezy

sp. zn.

a

.

Stěžovatelka poukazuje na ústavní princip rovnosti zakotvený v d (dále jen "") a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

II.

, o Ústavním soudu (dále jen ""), rozeznává podle svého jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V obecné rovině lze souhlasit se stěžovatelkou v tom, že pokud soud vyššího stupně hodlá posoudit zjištěný skutkový stav po právní stránce zcela nově a jinak, než dosud činili účastníci řízení anebo než jej posoudil soud stupně nižšího, musejí mít účastníci prostor se k tomuto právnímu názoru vyjádřit. Ústavní soud však nezjistil, že by v projednávané věci v tomto směru došlo k nějakému pochybení a že by na věc dopadala judikatura Ústavního soudu uváděná stěžovatelkou.

Je sice pravdou, že městský soud rozhodl jinak, než soud prvostupňový, nicméně vyšel přitom nikoliv z nějakého zcela nového dosud v řízení se neobjevivšího právního názoru, nýbrž z argumentace žalovaného, obsažené v jeho odvolání. K tomuto odvolání stěžovatelka měla, což v ústavní stížnosti ani nezpochybňuje, možnost se vyjádřit. Tím jí ovšem zároveň byl dán dostatečný prostor i k rozporování judikatury Nejvyššího soudu, kterou městský soud posléze odůvodnil své rozhodnutí, neboť tato judikatura byla v tomto odvolání uvedena.

Jestliže soud přisvědčí právní argumentaci jedné ze stran sporu, ke které byla straně druhé dána možnost vyjádření, lze stěží hovořit o překvapivém rozhodnutí, byť by soud vyššího stupně rozhodl k opravnému prostředku jinak, než soud ve stupni předchozím. Účastník řízení musí očekávat, že argumentace obsažená v opravném prostředku může soud přesvědčit o své správnosti, neboť to je podstatou celého institutu opravného prostředku. Bylo na stěžovatelce, aby ve svém vyjádření k podanému odvolání případně namítala nepřiléhavost v něm uvedené judikatury, a absenci své procesní bdělosti v tomto směru nemůže nahrazovat podáním ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. června 2014

Jiří Zemánek

předseda senátu