Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3264/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Davida Schmidta, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem Bolzanova 5, 618 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. -42, spojené s návrhem na zrušení , o vysokých školách, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího správního soudu s tvrzením porušení jeho ústavním pořádkem garantovaných práv, zakotvených , 36 odst. 2 a 38 odst. 1 d (dále jen " ").

Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2013, č. j. -52, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí rektora Univerzity Karlovy v Praze ze dne 2. 8. 2011, č. j. 27-3-45985-III-10/2, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o přezkoumání prvoinstančního rozhodnutí ze dne 18. 3. 2010, č. j. 27-3-45985, jímž byl stěžovateli vyměřen poplatek za delší studium ve výši 10.050 Kč za započatých 6 měsíců studia na dobu od 26. 4. 2010 do 25. 10. 2010.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že k porušení y došlo ze strany Nejvyššího správního soudu tím, že kasační stížnost stěžovatele byla přidělena senátu Nejvyššího správního soudu, který patřil do sociálně-správního kolegia, avšak o jeho kasační stížnosti měl rozhodovat některý ze senátů finančně-správního kolegia, neboť podle rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu pouze tyto senáty rozhodují ve věcech daní, poplatků a cel.

Porušení y stěžovatel spatřuje v tom, že se Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku dostatečně nevypořádal s jeho námitkou interpretace , o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel již ve své kasační stížnosti namítal, že zákona o vysokých školách, určující předmět zpoplatnění umožňuje dvojí výklad, konkrétně jeho část "Studuje-li student ve studijním programu". Tím, že student studuje ve studijním programu, může být míněno buď v širším, formálním smyslu, tj. že je zapsán na univerzitě ke studiu, nebo ve smyslu materiálním, tj. že v rámci výuky přijímá znalosti či dovednosti od vyučujícího apod. Podle stěžovatele se Nejvyšší správní soud s touto námitkou nevypořádal, neboť při rozhodování vycházel z pojmu "studium ve studijním programu" ve významu pouhého zápisu ke studiu, nikoli "student studuje ve studijním programu" ve významu povinnosti účastnit se výuky.

Tímto se podle stěžovatele Nejvyšší správní soud přiklonil k formalisticky excesivní interpretaci zákona o vysokých školách, což vedlo k porušení zásady, že zpoplatnění může být uloženo pouze na základě zákona, garantované y.

Stěžovatel v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, spojil ústavní stížnost s návrhem na zrušení zákona o vysokých školách. Stěžovatel uvádí, že v zájmu efektivní ochrany vlastnického práva je nutno přistoupit k derogaci předmětné části zákona, aby konkrétní otázky zpoplatnění, nejen zánik předmětu, ale i stavění zpoplatněné doby studia, případně věcněji vymezený předmět zpoplatnění, stanovil přímo zákonodárce a nebylo tak činěno po nepřiměřenou dobu skrze správní soudnictví na úkor finančních sil studentů veřejných vysokých škol.

II.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Přestože z ustanovení y neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").

Takto formulované podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci však splněny nejsou.

Oponentura předestřená stěžovatelem otevírá spor o výklad ustanovení § 58 odst. 3 zákona o vysokých školách, který zůstává zcela v rovině podústavní, a ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice se správními soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním totožných námitek, jež jim adresoval již dříve.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud se zcela relevantním způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele a uplatněné právní názory - v rozhodném směru - adekvátně, na racionální a logické základně, odůvodnil. Na odůvodnění Nejvyššího správního soudu lze uspokojivě odkázat; přinejmenším platí - a to je v kontextu ústavněprávního přezkumu významné - že rozhodné právní názory jsou obhajitelné, a naopak významné není, že jim lze oponovat.

Pokud jde o další námitku stěžovatele, Ústavní soud konstatuje, že funkci rozvrhu práce proporcionálně přidělovat projednávané věci mezi jednotlivé senáty, resp. soudce, nutno považovat ve vztahu k požadavkům, plynoucím z y, a to zejména k požadavku předvídatelnosti a transparentnosti obsazení soudu pro účastníky řízení, za sekundární [nález

sp. zn.

ze dne 17. 12. 1998 (N 155/12 SbNU 423)]. , , ve znění pozdějších předpisů umožňuje Nejvyššímu správnímu soudu rozhodnout o svém vnitřním členění na kolegia, aniž by upravoval jejich počet či působnost. V době rozhodování o kasační stížnosti stěžovatele se Nejvyšší správní soud členil na finančně-správní kolegium a sociálně-správní kolegium. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti sice namítá porušení y tím, že jeho věc byla přidělena sociálně-správnímu kolegiu namísto finančně-správního kolegia, a to v rozporu s rozvrhem práce. Stěžovatel však sám ve své ústavní stížnosti dále uvádí, že Nejvyšší správní soud tyto spory podle vysokoškolského zákona ustáleně přiděluje právě sociálně-správnímu kolegiu.

Ústavní soud po seznámení se se spisovým materiálem připojeným k ústavní stížnosti konstatuje, že předmětný postup Nejvyššího správního soudu nebyl v rozporu s jeho rozvrhem práce, přičemž i příslušná praxe přidělování žalob ve věcech vysokoškolského zákona jednotlivým senátům Nejvyšším správním soudem, jak na ni poukazuje sám stěžovatel, vedla k naplnění ústavně garantovaného požadavku předvídatelnosti a transparentnosti obsazení soudu pro stěžovatele. Navíc stěžovatel nikde v ústavní stížnosti netvrdí, že by nebyl o složení senátu, který měl o jeho věci rozhodovat, řádně Nejvyšším správním soudem vyrozuměn, a netvrdí ani, že by v řízení před Nejvyšším správním soudem vznesl námitku nesprávného obsazení soudu. Pokud tak činí až v ústavní stížnosti, jeví se tato jeho námitka jako účelová.

S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle .

Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení zákona o vysokých školách, podaný na základě , Ústavní soud uvádí, že jde o návrh akcesorický, který podle ustálené judikatury sdílí právní osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. června 2014

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu Ústavního soudu