Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2989/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti 1/ nezletilého J. M., 2/ nezletilého J. M., obou zastoupených matkou M. M., právně zastoupeni Mgr. Sylvou Medkovou, advokátkou se sídlem ve Znojmě, Rudoleckého 8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2013 sp. zn. , takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

1. Projednávanou ústavní stížností brojí stěžovatelé proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, neboť jím měla být porušeno jejich základní práva garantovaná ustanoveními , a d (dále též jen "Listina"); tím mělo být porušeno i ustanovení y (dále jen " ").

2. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně ve věci, ve které stěžovatelé vystupovali jako poškození, zrušil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. a nově dle ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že obžalovaného R. M. (otce stěžovatelů) zprostil obžaloby Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 2. 2. 2012 sp. zn. ZT 441/2011 pro skutek, v němž byl spatřován zločin pohlavního zneužití dle ustanovení a 2 , vydírání dle ustanovení a 2 písm. e) a přečin ohrožování výchovy dítěte dle ustanovení a odst. 3 písm. b) , neboť nebylo prokázáno, že se uvedený skutek stal.

3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že krajský soud při projednání věci porušil zásadu bezprostřednosti a přímosti trestního řízení (ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 trestního řádu), neboť dospěl k jiným skutkovým zjištěním než nalézací soud, ovšem důkazy, na kterých jsou tato skutková zjištění založena, při veřejném zasedání (opětovně sám) neprovedl. Nadto stěžovatelé odvolacímu soudu vytýkají, že se řádně nevypořádal s jejich námitkami akcentujícími nedostatečnou odbornost znalkyně PhDr. Barbary Koláčkové, jež vypracovala odborný posudek, z jehož závěrů krajský soud v podstatném rozsahu vycházel při svých skutkových zjištěních.

4. Podle ustanovení y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v ě též základní práva, jejichž katalogem je základních práv a svobod. Ústavní soud tedy pohlíží na přezkoumávané právní vztahy především optikou ustanovení y, podle něhož jsou lidé svobodni a rovni v důstojnosti i v právech. upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.

5. Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

6. Ústavní soud se musel nejprve zabývat otázkou, zda stěžovatelé jsou aktivně legitimováni k podání ústavní stížnosti v tom smyslu, zda byli účastníky řízení, ze kterého vzešlo jimi napadené rozhodnutí odvolacího soudu.

7. Stěžovatelé figurovali v předmětné věci jako poškození. Jakkoli Ústavní soud respektuje, že poškozený (viz též ustanovení § 12 odst. 6 trestního řádu) disponuje širokou paletou procesních práv přiznaných mu trestním řádem, zároveň nespouští ze zřetele ustanovení § 43 trestního řádu, jež poškozeného definuje jako osobu, jíž bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda (srov. nález

sp. zn.

ze dne 12. 6. 2001 N 87/22 SbNU 227), a proto připouští, že poškozený může dle ustanovení § 246 a § 247 trestního řádu napadnout trestní rozsudek odvoláním pouze ve výroku, který se ho přímo dotýká (tj. pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo proto, že takový výrok chybí), nikoliv v jeho dalších částech (srov. usnesení ze dne 27. 9. 2000

sp. zn.

).

8. Poškozený je tedy na zákonné úrovni vybaven celou řadou práv, jejichž výkon je třeba sladit s účelem trestního řízení, kterým je podle ustanovení § 1 odst. 1 trestního řádu náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů. Nositelem celého souboru práv na soudní ochranu je tak především osoba trestně stíhaná, nikoliv osoba v postavení adhezní strany (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 9. 11. 2004 U 53/35 SbNU 621). Ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod poškozeným žádná práva v trestním procesu nepřiznává, a to ani právo uplatnit proti obviněnému nárok na náhradu škody v adhezním řízení, neboť poškozený vždy může podat občanskoprávní žalobu.

9. S vědomím kontextu dané věci a na základě přiměřené reflexe relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. mutatis mutandis rozhodnutí ze dne 16. 2. 2012 ve věci Eremiášová a Pechová proti České republice a rozhodnutí ze dne 25. 7. 2013 ve věci Kummer proti České republice) Ústavní soud nicméně dovodil, že stěžovatelé jsou v projednávané věci aktivně legitimováni k podání ústavní stížnosti potud, že sice nemohou požadovat odsouzení obžalovaného, tedy nemají nárok na konkrétní výrok trestního soudu, jsou však oprávněni žádat, aby trestní řízení proběhlo v souladu se zákonnými požadavky, pročež mohou požadovat i omezený ústavněprávní přezkum, jenž musí zahrnovat zjištění, zda dané trestní řízení proběhlo ústavně konformním způsobem v tom smyslu, zda orgány činné v trestním řízení (včetně ve věci rozhodujících obecných soudů) splnily požadavek účinného vyšetřování trestním oznámením identifikované (byť i jen údajné) trestné činnosti.

10. Prizmatem v předchozím odstavci naznačených kritérií ústavněprávního přezkumu posuzované věci ovšem Ústavní soud v napadeném rozhodnutí krajského soudu žádné ústavněprávně relevantní deficity neshledává, neboť odvolacím soudem bylo ústavní stížností napadené zprošťující rozhodnutí řádně odůvodněno, a to i v tom smyslu, že je z něj - přezkoumatelně - zřejmé, proč soud druhé instance ve své podstatě vyšel právě ze (stěžovateli oponovaných) závěrů znaleckého posudku PhDr. Barbary Koláčkové, jež hodnotil striktně v souvislosti se závěry dalších na řízení zúčastněných znalců (MUDr. Hájkové, PhDr. Langové Šindelářové, MUDr. Schejbalové) a ostatně i se závěry stěžovateli dovolávané znalkyně PhDr. Jitky Horké (viz str. 5 napadeného rozsudku).

11. Ústavní soud proto uzavírá, že právní závěry vyjádřené v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku nevybočují z mezí zákona a z ústavního hlediska jsou plně akceptovatelné. Okolnost, že se stěžovatelé s těmito závěry neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jejich ústavní stížnosti.

12. Ústavní soud proto návrh stěžovatelů dle ustanovení mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.

13. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že vhledem k výše uvedenému hodnocení rozhodných skutečností odmítl posuzovanou ústavní stížnost, aniž by přikročil k ustanovení kolizního opatrovníka stěžovatelům, kteréhožto by v souvislosti se zjevně opačnými zájmy obou jejich zákonných zástupců na výsledku řízení o ústavní stížnosti bylo třeba v případě meritorního projednání věci stěžovatelům ustanovit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 26. května 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu