Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 944/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Hien Hoang Thi Thanh*), zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. února 2014, č. j. -134*), a usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 5. září 2013, č. j. -78, takto:

____________________________

*) ve znění opravného usnesení ze dne 4. 9. 2014

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů z důvodu porušení práva na spravedlivý proces zaručeného d (dále jen " "), a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na ochranu vlastnictví zaručeného y a práva na pokojné užívání majetku zakotveného v Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu Praha - západ, sp. zn. , se podává, že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. února 2014, č. j. -134*), potvrdil usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 5. září 2013, č. j. -78, kterým bylo zastaveno exekuční řízení, a o náhradě nákladů rozhodl tak, že povinné se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Exekuční řízení bylo zastaveno na základě , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), z důvodu zániku závazku jeho splněním. Dle názoru soudu prvního stupně bylo možné částku ve výši 1.000 Kč, pro niž byla nařízena exekuce a která byla uhrazena převodem z účtu manžela povinné (stěžovatelky), přiřadit vymáhané částce, neboť byla identifikována specifickým a variabilním symbolem. Skutečnost, že oprávněná částku následně vrátila, již nemůže být k tíži povinné, neboť dluh je splněn připsáním na účet. Soud prvního stupně ovšem rozhodl, že stěžovatelka nemá vůči oprávněné nárok na náhradu nákladů řízení, jelikož jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu , spočívající v tom, že stěžovatelka, poté, co byla platba vrácena, se nepokusila platbu znovu uhradit, i když byla oprávněnou urgována, a neřešila tedy tuto situaci řádně a včas. Odvolací soud následně souhlasil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a jeho rozhodnutí potvrdil.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že výrok o nákladech řízení je zcela zjevně v rozporu se závěry soudů ve věci samé a je excesem v rozhodování, který je nespravedlivý. Výrok o nákladech je dle jejího názoru založen na úvahách, které přesahují rámec exekučního řízení a které kladou na stěžovatelku povinnost zcela zjevně mimo rámec exekučního řízení. Dle stěžovatelky úvaha založená na tom, že pokud nereagovala na vrácení zaplacené částky, dopustila se pochybení a v důsledku toho bylo zahájeno exekuční řízení, jsou úvahy překračující dalekosáhle rámec exekučního řízení.

4. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci Ústavní soud zjistil, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud je podle y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

6. V dané věci stěžovatelka napadá rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení a zejména potom aplikaci Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení , které bylo aplikováno soudy ve stávající věci a které zakládá diskreční oprávnění soudu při rozhodování o nákladech řízení, nelze považovat za předpis, který by umožňoval soudu zcela volnou úvahu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení (srov. nález

sp. zn.

ze dne 21. října 2006, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vychází, že posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Postup musí být také řádně a přesvědčivě odůvodněn. Citované ustanovení by mělo sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy k dosažení spravedlnosti mezi účastníky (srov. nález

sp. zn.

ze dne 14. března 2007, nález

sp. zn.

ze dne 17. května 2001 dostupné na http://nalus.usoud.cz). V dané věci soudy použití odůvodnily tím, že stěžovatelka jako povinná poté, co dlužná částka uhrazená jejím manželem mu byla vrácena zpět na účet, neboť nebyla provedena v souladu s pokyny oprávněné, zůstala pasivní a nepokoušela se nastalou situaci řešit, přičemž ani nereagovala na další výzvy oprávněné k zaplacení. Nařízení exekuce tak bylo způsobeno především chováním povinné. Takové odůvodnění není projevem libovolného rozhodování, které by eventuálně mohlo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na zásadu vigilantibus iura, podle níž je především na každém jednotlivci, aby se o svoje práva náležitě staral. Pokud by stěžovatelka postupovala řádně, nedošlo by k zahájení exekučního řízení a proto pokud již bylo exekuční řízení zahájeno, nelze v této skutečnosti spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Ke zrušení rozhodnutí Ústavním soudem by mohlo dojít jedině, pokud by soud zjistil, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo, k čemuž se Ústavní soud staví zdrženlivě a uchyluje jen výjimečně, a ani v tomto případě nenastaly okolnosti, aby k tomu Ústavní soud dle požadavků stěžovatelky mohl dospět (viz nález ze dne 29. listopadu 2006,

sp. zn.

). Tento závěr obstojí i ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ve věci Čepek proti České republice ze dne 5. září 2013 č. 9815/10), reflektované nálezem Ústavního soudu

ze dne 11. března 2014, podle níž má soud účastníkovi řízení předem umožnit vyjádřit se ("vytvořit procesní prostor") k výjimečnému použití ustanovení , pokud jeho použití účastník s ohledem na okolnosti případu nemohl předpokládat. V dané věci však povaha okolností, které vedly soud k rozhodnutí o nákladech řízení ("úspěch" stěžovatele ve sporu, jehož vznik svým nedostatečně obezřetným chováním spoluzapříčinil), musela být účastníkovi natolik zřejmá, že jiné rozhodnutí soudu ani očekávat nemohl. Přestože ze spisu nevyplývá, že soud stěžovatele výslovně vyzval k vyjádření o případném použití , nejednalo se o exces do stěžovatelčina základního práva, vyžadující zásah Ústavního soudu, jelikož oprávnění na "vytvoření procesního prostoru" vyjádřit se k otázce náhrady nákladů řízení účastníkovi v důsledku jednoznačných souvislostí případu nevzniklo.

8. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2014

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

___________________________

*) ve znění opravného usnesení ze dne 4. 9. 2014