Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1120/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Vladimíra Kremlíka, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. -62 ze dne 22. 1. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 24. 3. 2014 se stěžovatel domáhal vydání nálezu, v němž by Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") byla porušena jeho základní práva zaručená y, , , , a d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a y základních práv Evropské unie, a kterým by dále uvedený rozsudek zrušil.

Současně stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby postupoval ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Napadeným rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu stěžovatele směřující proti Hypotéční bance, a. s., na zaplacení částky 7 200 Kč s příslušenstvím (nárokovanou z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že mu bez právního důvodu účtovala poplatek za správu úvěru ve výši 150 Kč měsíčně), a dále rozhodl, že je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 4 356 Kč.

Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

du

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zejména byl-li v nich formulován závazný právní názor Ústavního soudu formou nálezu.

O naposledy zmíněnou situaci jde i v tomto případě. Posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek identifikuje s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. 4. 2014

sp. zn.

(dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz, event. www.usoud.cz) tak, že ji jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou zamítl. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, Ústavní soud stěžovatele na odůvodnění uvedeného nálezu pro stručnost odkazuje.

Pokud stěžovatel nad rámec argumentace obsažené v ústavní stížnosti, z níž vzešel citovaný nález Ústavního soudu

sp. zn.

, namítá, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, neboť specializovaný senát 49 C byl zřízen protiprávně a nadto byla věc přidělena soudci, který se proti danému typu sporů negativně vymezil, měl stěžovatel možnost uplatnit tyto námitky v žalobě pro zmatečnost. Striktně vzato by tak ústavní stížnost mohla být odmítnuta podle ustanovení .

S přihlédnutím k citovanému judikátu však Ústavní soud mimo ústní a jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení odmítl v senátu jako návrh zjevně neopodstatněný. Jestliže ústavní stížnost nebyla způsobilá věcného projednání, nebylo možné rozhodnout ve smyslu , nicméně Ústavní soud v souzené věci postupoval tak, aby došlo - pokud možno - k jejímu neprodlenému vyřízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního sou