Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 999/14

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Zapletalové, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Praha 2, Trojanova 12, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. -57 ze dne 20. ledna 2014 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti a obsah napadeného rozhodnutí

1. Podáním učiněným podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhala vydání nálezu, v němž by Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen " ") byla porušena její základní práva zaručená , y, , , , , a a 2 d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a y základních práv Evropské unie, a kterým by dále uvedený rozsudek zrušil.

2. Současně stěžovatelka Ústavnímu soudu navrhla, aby postupoval ve smyslu o Ústavním soudu.

3. Napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu směřující proti Hypoteční bance, a. s., na zaplacení částky 5.400,- Kč s příslušenstvím (nárokovanou z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že mu bez právního důvodu účtovala poplatek za správu úvěru 150,- Kč měsíčně), a dále rozhodl, že je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 4.356,- Kč.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatelka vysvětluje, proč danou věc nelze považovat za bagatelní. Dále pak namítá porušení svého práva na zákonného soudce z toho důvodu, že pro vyřízení jeho věci byl zřízen speciální senát ( ), do kterého byl přidělen soudce JUDr. Michal Holub, u kterého byl v té době znám jeho odmítavý postoj k nároku, který uplatňoval. Uvedený senát si navíc v rozporu s rozvrhem práce "stáhl" případy, které napadly k soudu v době před jeho zřízením. Stěžovatelka namítá rovněž zkrácení na svých procesních právech, k němuž došlo tak, že jí bylo vyjádření žalované banky doručeno až těsně před vydáním napadeného rozsudku, a tudíž neměla možnost se k němu vyjádřit. Navíc soud rozhodl bez nařízení jednání podle (dále jen " "), což odůvodnil tím, že s takovým postupem stěžovatelka vyslovila souhlas v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Tento souhlas však udělila v situaci, kdy byla přesvědčena, že tvrzené skutečnosti a předložené důkazy zcela dokládají její nárok. Následný vývoj však ukázal, že soud toto přesvědčení nesdílí, neboť elektronický platební příkaz odmítl vydat a návrh označil z hlediska vylíčení skutkových okolností za neurčitý, navíc banka zaslala své vyjádření, k němuž se nemohla vyjádřit (jak bylo výše zmíněno), kromě toho původní souhlas zpochybnila svým návrhem na přerušení řízení. Z těchto důvodů má stěžovatelka za to, že neměl rozhodnout bez nařízení ústního jednání.

5. stěžovatelka následně vytýká, že jeho rozsudek zcela pomíjí judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu i příslušnou právní úpravu, že v něm nesprávně akcentoval zásadu autonomie vůle smluvních stran, když nedostatečně zhodnotil zásadu ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, dále nesprávně posoudil otázku určitosti a srozumitelnosti předmětného ujednání [ (dále jen "o. z.")], nevyložil pochybnosti vzniklé při výkladu smluvních ujednání ve prospěch spotřebitele ( o. z.), nesprávně posoudil zhoršení postavení spotřebitele podle uzavřené smlouvy oproti postavení spotřebitele podle zákona ( o. z.), odepřel mu přezkum, zda smlouva o úvěru obsahuje podmínky, jejichž důsledkem je značná nerovnováha v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele ( ve spojení s o. z.), nezabýval se porušeními , o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů bankou, která mají za následek absolutní neplatnost předmětného ujednání ( , 5 a 12), a nesprávně posoudil soulad smluvních ujednání o poplatku s dobrými mravy ( , o. z.). Stěžovatelka má rovněž za to, že napadený rozsudek koliduje s rozhodnutími soudů členských zemí EU, konkrétně pak s rozsudkem německého Spolkového soudního dvora (BGH) ze dne 7. 6. 2011 XI ZR 388/10 a slovenského Krajského soudu v Prešově ze dne 21. 11. 2012 sp. zn. 18 Co 109/2011.

6. Stěžovatelka nesouhlasí ani s rozhodnutím o nákladech řízení, přičemž namítá, že se nevyjádřil k jím tvrzené neúčelnosti nákladů podle , a jde-li o eventuální aplikaci , že se vyjádřil nedostatečně, resp. "nepřezkoumatelně". V této souvislosti zpochybňuje, že by žalovaná potřebovala využít služeb advokáta, a dále poukazuje na to, že jeho činnost spočívala pouze v podávání "formulářového" vyjádření.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

7. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ( a 2 ), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

8. Podle lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

9. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

10. Jak bylo výše uvedeno, stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že bylo porušeno její právo na zákonného soudce, neboť specializovaný senát 49 C byl zřízen protiprávně, nadto měla být věc (zřejmě) přidělena podjatému soudci.

11. Tyto námitky se však v situaci, kdy se jedná o jednoinstanční řízení (bagatelnost věci), překrývají s tzv. zmatečnostními důvody ve smyslu zejména a , event. i písm. e) Z ničeho však neplyne, že by stěžovatelka žalobu pro zmatečnost podala, natož pak, že by již tento mimořádný opravný prostředek (plně) "vyčerpala", tedy dosáhla rozhodnutí o něm (srov. i ).

12. Ústavní stížnost je k standardním procesním institutům ochrany práv prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že rovněž obecné soudy jsou povolány k ochraně práv člověka a právnických osob ( y), a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu jimi vedeného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

13. Obecně proto platí, že navrhují-li stěžovatelé v ústavních stížnostech odstranění vad rozhodnutí obecných soudů, mělo by to být jen v případech, kdy se jim nepodařilo docílit zjednáním nápravy cestou obecného soudnictví. Jestliže však stěžovatelé své věci, chápáno materiálně, tj. v komplexu celého právního řádu, před obecnými soudy řádně neukončili, vystupuje zde překážka provedení věcného ústavněprávního přezkumu (srov. k tomu například judikaturu Ústavního soudu zreprodukovanou v usnesení ze dne 4. 3. 2014

sp. zn.

, popř. usnesení ze dne 20. 3. 2014

sp. zn.

- vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tato překážka svou povahou (ve vztahu k subsidiaritě ústavní stížnosti) dopadá jak na situaci, kdy stěžovatelé souběžně s ústavní stížností podali procesní prostředky k ochraně svých práv v rámci obecného soudnictví, tak (resp. tím spíše) na situaci, kdy stěžovatelé právním řádem nabídnutou možnost vydat se ještě cestou obecného soudnictví ani nevyužili.

14. Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle ustanovení , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Nadto je třeba dodat, že jde-li o námitky, jež směřují proti výsledku věcného posouzení (viz sub 5 a 6), tyto jsou co do základu shodné s těmi, se kterými se Ústavní soud vypořádal v nálezu ze dne 10. 4. 2014

sp. zn.

(dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jimi by se mohl Ústavní soud, s ohledem na jím standardně uplatňovanou zásadu minimalizace zásahu, zabývat až po vyřešení otázky existence tvrzených (zásadních) procesních vad (viz sub 10) v řízení v rámci soustavy obecných soudů, jehož výsledek ovšem Ústavní soud nemůže předjímat.

15. Jestliže ústavní stížnost nebyla způsobilá věcného projednání, nebylo možné rozhodnout ve smyslu , nicméně Ústavní soud v souzené věci postupoval tak, aby došlo - pokud možno - k jejímu neprodlenému vyřízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2014

Vlasta Formánková v.r.

soudkyně zpravodajka