Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2350/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Věnceslavy Holubové, právně zastoupené Mgr. Ing. Danielem Tabachem, advokátem se sídlem Novodvorská 405/123, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. -161 ze dne 30. 4. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 1. 8. 2013 doručena ústavní stížnost ve smyslu ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jejímž prostřednictvím stěžovatelka usilovala o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle d (dále jen " ") a právo vyplývající z y (dále jen " ").

Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, v němž se stěžovatelka domáhala po žalovaných, manželích Bartákových (dále jen "vedlejší účastníci"), doplacení odměny a nákladů za právní zastoupení vedlejších účastníků ve sporu vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. ve výši 26 078 Kč s příslušenstvím a dále částky 10 218 Kč představující daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH"). Okresní soud v Jablonci nad Nisou jako soud prvostupňový v dané věci rozhodl rozsudkem č. j. -100 ze dne 20. 2. 2009 tak, že uložil vedlejším účastníkům povinnost zaplatit stěžovatelce společně a nerozdílně částku 26 078 Kč (výrok I.), co do částky 10 218 Kč a do požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a vedlejším účastníkům uložil nahradit stěžovatelce náklady soudního řízení ve výši 416 Kč (výrok III.).

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále též "krajský soud") napadeným rozsudkem č. j. -161 ze dne 30. 4. 2013 rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil v části, jíž byl zamítnut požadavek stěžovatelky na zaplacení částky 3 407 Kč a zaplacení úroků z prodlení, jakož i ve výroku o nákladech řízení (výrok I.). Ve výroku II. konstatoval, že ve vyhovujícím výroku a v části, jíž byla žaloba zamítnuta co do částky 6 811 Kč, zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen. V návaznosti na to pak rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.)

Stěžovatelka s rozhodnutím posledně jmenovaného soudu "kategoricky" nesouhlasí, což dala najevo v ústavní stížnosti. Odvolací soud podle stěžovatelky nesprávně a v její neprospěch aplikoval ustanovení , o dani z přidané hodnoty, ve znění do 31. 12. 2008 (dále jen "zákon o DPH"), jestliže považoval za den uskutečnění zdanitelného plnění u služeb poskytovaných advokáty den, kdy došlo k provedení jednotlivého úkonu právní služby advokátem, a tedy stěžovatelce nepřiznal DPH za právní úkony učiněné přede dnem 1. 3. 2005, kdy se stala plátcem DPH. Stěžovatelka se dovolávala právního názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 31. 8. 2005, podle něhož za den poskytnutí služby ve smyslu citovaného ustanovení zákona o DPH je nutno považovat zásadně den, kdy se advokát dozví o tom, že jeho povinnost poskytovat právní služby v dané věci skončila. Jelikož stěžovatelce zanikla plná moc k zastupování vedlejších účastníků dne 17. 3. 2006 a v této době byla stěžovatelka plátcem DPH, měla podle svých slov legitimní nárok, aby jí byla přiznána částka odpovídající příslušné DPH za všechny uskutečněné právní úkony, tj. i ty, které učinila před tím, než se stala plátcem DPH. Ve světle výše uvedeného stěžovatelka proto pokládala rozhodnutí krajského soudu nejen za překvapivé a nepředvídatelné, nýbrž i za porušující její právo na spravedlivý proces a dále y, jež stanoví závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby.

Druhá výtka stěžovatelky se týkala údajného zkrácení jejích procesních práv v důsledku odepření projednání věci odvolacím soudem. Dle tvrzení stěžovatelky krajský soud nesprávně posoudil předložený odvolací návrh, který ve skutečnosti směřoval do všech nevyhovujících výroků rozsudku soudu prvního stupně, včetně zamítavého rozhodnutí do částky 6 811 Kč. Postup krajského soudu, jenž nevyužil možnosti dané mu ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), tak odporoval y. Napadeného rozhodnutí odvolacího soudu označila stěžovatelka navíc za nepřezkoumatelné, neboť z něho nelze objektivně zjistit, jak soud dospěl k předmětné částce 6 811 Kč.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost .

Ústavní soud, vázán petitem stížnostního návrhu, konstatuje, že stěžovatelka v něm ústavní stížnost směřuje do všech výroků rozhodnutí odvolacího soudu. Jak byl Ústavní soud nicméně informován v přípise Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 2. 4. 2014, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. -161 ze dne 30. 4. 2013 byl v mezidobí zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. -203 ze dne 26. 2. 2014. Ze samotného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež má Ústavní soud k dispozici, vyplývá, že napadený rozsudek krajského soudu byl zrušen toliko v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 20. 2. 2009, zamítající žalobu co do částky 3 407 Kč, a dále ve výrocích o nákladech řízení, pročež věc byla v tomto rozsahu vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud tak učinil mimo jiné s odkazem na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 31. 8. 2005.

V kontextu shora popsané skutečnosti je zřejmé, že ústavní stížností napadený rozsudek odvolacího soudu ze dne 30. 4. 2013 v dané části již právně neexistuje. Z tohoto důvodu nemůže být předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu, neboť ústavní stížnost, směřující proti neexistujícímu rozhodnutí, resp. výroku, je nepřípustná, protože chybí základní podmínka pro její podání ve smyslu .

Ve zbylém rozsahu se pak jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud se v prvé řadě neztotožnil se stěžovatelčiným tvrzením, podle něhož odvolací soud nerozhodl o celém předmětu odvolání. V obdobném duchu se již vyjádřil i Nejvyšší soud ve výše zmiňovaném zrušujícím rozsudku č. j. -203 ze dne 26. 2. 2014, v němž uvedl, že stěžovatelka v úvodu svého odvolání sice v obecné rovině konstatovala, že s rozhodnutím soudu prvního stupně nesouhlasí, z obsahové konkretizace odvolání se však podává, že nesměřuje ani proti vyhovujícímu výroku, ani proti části zamítavého výroku. Řečené dle dovolacího soudu podporuje i samotný odvolací návrh, v němž stěžovatelka požadovala, aby "rozhodnutí soudu prvního stupně bylo změněno tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit jí 29.485,- Kč včetně DPH ..." Za situace, kdy soud prvního stupně přiznal stěžovatelce částku 26 078 Kč a co do zbývající částky 10 218 Kč žalobu zamítl, odvolacím požadavkem na zaplacení 29 485 Kč zůstal zamítavý rozsudek soudu prvního stupně co do částky 6 811 Kč nedotčen. Tento závěr, ke kterému dovolací soud dospěl, plně koresponduje s obsahem odvolání stěžovatelky, jež si Ústavní soud vyžádal a založil do svého spisu.

K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu Ústavní soud odkazuje stěžovatelku na stranu třetí, odstavec třetí předmětného rozsudku, zahrnující zcela srozumitelné úvahy krajského soudu týkající se rozsahu podaného odvolání, včetně způsobu, jakým soud dospěl k částce 6 811 Kč.

Pochybení ústavně právního rozměru nebylo shledáno ani při posouzení zbylé části potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, tj. rozhodnutí ohledně úroků z prodlení. Ostatně sama stěžovatelka v ústavní stížnosti proti dané části výroku I. napadeného rozsudku žádné námitky neuplatnila.

Shrnuto, Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky, neboť jak bylo ve věci ověřeno, odvolací soud své rozhodnutí v přezkoumávané části řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, odůvodnil. Právní závěry soudu jsou pak výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než postupovat podle a ústavní stížnost ve vztahu k výroku II. a části výroku I. ve věci úroků z prodlení mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný, ve vztahu k výroku III. a zbylé části výroku I. rozsudku odvolacího soudu pak podle ustanovení jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu