Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 978/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti DKV EURO SERVICE GmbH + Co. KG se sídlem Balcke-Dürr-Allee 3, 40882 Ratingen, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem Havlíčkova 13, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 9. 1. 2014 č. j. -36, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení , , a d (dále jen ""), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byly zamítnuty její námitky jako oprávněného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 021 EX 4764/11-71 ze dne 20. 11. 2013, vydaného soudním exekutorem JUDr. Ivanem Erbenem, Exekutorský úřad Praha 8. Současně požádala, aby Ústavní soud postupoval podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížností se zabýval přednostně mimo pořadí.

Stěžovatelka uvádí, že dne 20. 11. 2013 byl exekutorem vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 021 EX 4764/11-71, kterým exekutor uložil povinnému zaplatit náklady exekuce v celkové výši 185 952,80 Kč a náklady oprávněného vzniklé v souvislosti s vedením exekuce ve výši 21 671,10 Kč. Při určování výše nákladů oprávněného soudní exekutor vycházel z ustanovení a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též "advokátní tarif"). Námitkám stěžovatelky, která považovala způsob určení nákladů oprávněného podle advokátního tarifu za nesprávný, exekuční soud nevyhověl, neboť po zrušení nálezem Ústavního soudu je podle exekučního soudu jediným platným právním předpisem, podle něhož lze určit odměnu advokáta po datu 7. 5. 2013, advokátní tarif.

Podle stěžovatelky z ustanovení § 43a, § 44 odst. 3 a § 87 odst. 2 exekučního řádu vyplývá, že nárok na náhradu nákladů stěžovatelky jako oprávněného byl konstituován již v okamžiku zahájení exekučního řízení, resp. v pravomocném usnesení soudu, kterým byla exekuce nařízena, a exekutor byl pověřen provedením exekuce rovněž pro náklady exekuce a pro náklady oprávněného. Na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce je určována pouze výše nákladů exekuce a nákladů oprávněného. Z uvedeného stěžovatelka dovozuje, že pokud nárok oprávněného na náklady řízení byl konstituován ještě předtím, než byla nálezem Ústavního soudu zrušena , měl exekuční soud rozhodovat o náhradě nákladů oprávněného podle stavu ke dni právní moci rozhodnutí o nařízení exekuce, kdy byla platná.

Tím, že exekuční soud posoudil určení výše nákladů oprávněného podle advokátního tarifu jako správné, přiznal zrušovacímu nálezu Ústavního soudu ČR pravou retroaktivitu a bylo porušeno právo stěžovatelky na legitimní očekávání, neboť v době zahájení řízení účastníci nemohli očekávat, že někdy v budoucnu bude tato vyhláška zrušena.

Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných muu, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy.

Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

a další). S ohledem na princip minimalizace zásahů do činnosti ostatních soudů Ústavní soud ani není oprávněn přehodnocovat každé jednotlivé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání svěřenému mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti.

V projednávané věci je nesporné, že příkaz k úhradě nákladů exekuce byl vydán dne 20. 11. 2013, tedy poté, co byla nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

s účinností dnem 7. 5. 2013 zrušena. Za této situace nelze soudnímu exekutorovi a soudu vytýkat, že v řízení nebyla při výpočtu nákladů oprávněného aplikována vyhláška, která byla Ústavním soudem zrušena jako neústavní, ale bylo postupováno podle platné Neústavnost tohoto postupu nemůže být vyvozována ani ze skutečnosti, že rozhodnutí o nařízení exekuce včetně povinnosti uhradit (dosud nestanovené) náklady exekuce bylo vydáno před rozhodnutím Ústavního soudu. Nelze odhlédnout od toho, že smyslem exekučního řízení je vymoci ve prospěch oprávněného dlužné plnění, a to včetně účelně vynaložených nákladů oprávněného, které mu vznikly v důsledku nezbytnosti vést exekuční řízení. Z tohoto hlediska není napadenému rozhodnutí co vytknout. Ostatně stěžovatelka neuvádí, že by jí v důsledku rozhodnutí soudního exekutora a soudu bylo přiznáno méně, než v souvislosti exekučním vymáháním dlužné pohledávky skutečně musela vynaložit. Okolnost, že podle svého tvrzení důvodně očekávala, že na nákladech řízení získá vyšší částku, není způsobilá v daném případě způsobit neústavnost rozhodnutí, respektujícího závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Vzhledem ke krátké době, v níž bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto, nebyl dán důvod k samostatnému posouzení návrhu stěžovatelky na postup podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. května 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu