Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1203/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., t. č. Věznice Příbram, zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, se sídlem Bráfova 50, 674 01 Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě ze dne 13. 2. 2013 č. j. -241, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013 sp. zn. , za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2014, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 2. 2013, č. j. -241 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), kterým byl podle § 258 odst. 1 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), v celém rozsahu zrušen rozsudek Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. , a podle § 259 odst. 3 trestního řádu krajský soud nově rozhodl tak, že podle , (dále jen ""), ve vztahu ke stěžovateli zrušil výrok o vině z rozsudku okresního soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. , dále výrok o trestu obecně prospěšných prací ve výměře tři sta hodin, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a uznal jej vinným přečinem krádeže podle , odst. 2, 3 , dílem ve spolupachatelství podle a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle . Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku krajského soudu.

Stěžovatel trestnou činnost nadále popírá. V případě prvého skutku, spočívajícího ve vloupání do restaurace, zpochybňuje dostatečnost důkazů stran jeho identifikace, kdy popis svědků byl příliš obecný a rekognice nebyla provedena, přičemž při její absenci nelze poznání stěžovatele svědkem v jednací síni považovat za procesně použitelné. To, že stěžovatel byl po krádeži zadržen nedaleko místa činu, pak dokazuje toliko to, že se v době jejího spáchání nacházel poblíž.

U skutku druhého, spočívajícího v odcizení platební karty a následných výběrech z bankomatů stěžovatel tvrdí, že s touto kartou nakládal se souhlasem poškozeného, a pokud poškozený uvádí opak, pak se jedná o tvrzení proti tvrzení.

Stěžovatel zdůrazňuje, že tyto skutečnosti uplatňoval v rámci celého řízení, avšak žádný ze soudů se s nimi, dle jeho názoru, řádně nevypořádal. Je proto přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované v až 40d (dále jen ""), a tím i právo zaručené v y. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), rozeznává podle svého jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel předkládá argumentaci rozporující provedené hodnocení důkazů. Ústavní soud však musí připomenout, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a , 91y [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti (y), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

K problematice ztotožnění stěžovatele možno dodat, že ačkoliv "poznávání v jednací síni" není rekognicí ve smyslu § 104b trestního řádu, není možno z toho dovozovat, že z průběhu hlavního líčení a ze zjištění tam učiněných nelze vyvozovat žádné důkazní (identifikační) závěry. Zásada volného hodnocení důkazů totiž umožňuje soudu čerpat informace vztahující se k identifikaci pachatele i z dalších důkazních prostředků, například z výpovědí přednesených při hlavním líčení (shodně usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. května 2014

Stanislav Balík

předseda senátu