Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1069/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., t.č. Věznice PS1/413, Valdice, zastoupeného JUDr. Petrem Hlaváčem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Vodní 1972, Zlín, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. -715 ze dne 19. prosince 2013 a proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně č. j. ze dne 26. září 2013 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v d (dále jen " ") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně č. j. ze dne 26. září 2013 bylo rozhodnuto podle § 283 písm. d) tr. řádu o zamítnuti návrhu odsouzeného stěžovatele na obnovu řízení ve věci, která je vedena u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně pod sp. zn. . Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. -715 ze dne 19. prosince 2013 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v postupu obou soudů lze spatřovat vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stěžovatel se neztotožňuje s názorem krajského i vrchního soudu, že zde nejsou důvody pro obnovu řízení. Stěžovatel konstatuje, že jsou zde nové poznatky a důkazy, zejména nové posudkové materiály stěžovatele, které jsou schopny samy nebo ve spojení s důkazy provedenými v řízení, jak je má na mysli ust. § 278 odst. 1 tr. řádu, povolit obnovu v řízení v jeho věci a zvrátit původní rozhodnutí ve věci jak v otázce viny, tak v otázce právního následku, náhradě škody, ale zejména v otázce přiměřenosti výjimečného trestu odnětí svobody v trvání 25 let. Nesprávné právní posouzení věci stěžovatel spatřuje v tom, že se vrchní soud neztotožnil s námitkami stěžovatele, že podstatné pro posouzení věci je způsobilost skutečností nebo důkazů, které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí, k čemuž podle stěžovatele došlo, a tyto uváděné důvody stěžovatelem zakládají podmínky pro povolení obnovy řízení.

Stěžovatel uvádí, že vrchní soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal napadené usnesení krajského soudu, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Podle mínění stěžovatele se ale vrchní soud ve svém usnesení nevypořádal s námitkami a argumenty stěžovatele a jeho obhájce, uvedenými ve stížnosti zaslané k vrchnímu soudu. Zásadní problém stěžovatel spatřuje v tom, že je tu zřejmý a velký rozpor ve znaleckých posudcích. Stěžovatel byl podle ústavní stížnosti odsouzen k nepřiměřeně vysokému trestu - výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 25 let, který vidí stěžovatel jako likvidační trest, když před tím nebyl nikdy odsouzen za násilný trestný čin a byl odsouzen jen na základě teorie pravděpodobnosti a výpovědi recidivisty, který byl nedůvěryhodný.

Stěžovatel dále namítá, že krajský soud je vůči němu podjatý, přičemž jako důkaz podjatosti uvádí protokol o veřejném zasedání dne 26. září 2013 - záznam, kde je to podle stěžovatele zřetelně vidět, a proto navrhuje projednání jeho trestní věci jiným soudem.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ , písm. d) y ČR]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.

V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah nezjistil. Obecné soudy podle zjištění Ústavního soudu napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v ě. Svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily a vypořádaly se dostatečně též s relevantními námitkami a argumentací stěžovatele.

Pokud jde o námitky stěžovatele stran způsobilosti nových důkazů - zejména nových znaleckých posudků týkajících se zdravotního stavu a osobnosti stěžovatele, dospěl vrchní soud k závěru, že nelze povolit obnovu řízení, neboť tyto nejsou schopny samy ani ve spojení s důkazy provedenými v řízení zvrátit původní rozhodnutí ve věci jak v otázce viny, tak v otázce právního následku i náhradě škody, když podstatné je, že způsobilost skutečností nebo důkazů, které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí se posuzuje vždy podle právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí, nikoliv podle stavu v období následujícím, jak tomu bylo v případě stěžovatele. Tomuto závěru nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout, přičemž poukazuje na to, že stěžovatelem uváděné znalecké posudky hodnotí stav stěžovatele až téměř dva roky po vydání odsuzujícího rozsudku.

K námitce stěžovatele týkající se údajné podjatosti krajského soudu Ústavní soud ověřil, že stěžovatel tuto námitku v průběhu řízení před obecnými soudy neuplatnil a vznesl ji až v ústavní stížnosti. K tomu Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel měl možnost tuto námitku vznést v průběhu řízení před obecnými soudy a pokud tak neučinil, ač měl k takovému postupu příležitost, a tento argument používá až v ústavní stížnosti, jde o novum. Ústavní soud přitom opakovaně uvedl, že v řízení o ústavních stížnostech se nova zásadně nepřipouštějí (srov. kupř. usnesení

sp. zn.

,

nebo

dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud nad to konstatuje, že v projednávaném případě, a to ani z protokolu o veřejném zasedání dne 26. září 2013, nenabyl přesvědčení, že by zde existovaly jakékoliv skutečnosti nasvědčující podjatosti krajského soudu, a navíc v tomto směru ani ústavní stížnost jakákoliv konkrétní tvrzení neobsahuje.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. května 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu