Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 847/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky C.S. invest GROUP a.s., se sídlem v Českých Budějovicích, 28. října 19, zastoupené JUDr. Stanislavem Mikyškou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Českých Budějovicích, 28. října 19, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -218 ze dne 19. prosince 2013 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. -172 ze dne 24. dubna 2013 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka s odkazem na porušení práva na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem č. j. -73 ze dne 29. září 2010 uložil žalovanému Marku Zoulovi (dále jen "žalovaný") zaplatit stěžovatelce částku 300.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení ve výši 12.000,- Kč. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. -172 ze dne 24. dubna 2013 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala na žalovaném zaplacení částky 300.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl a uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 35.716,- Kč. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. -218 ze dne 19. prosince 2013 odmítl a uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.858,- Kč.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně přes to, že žalovaný v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně výslovně neuvedl odvolací důvody.

Odvolací soud podle stěžovatelky dále pochybil v procesu dokazování, když sám a z vlastní iniciativy účelově doplnil důkazy pro své rozhodnutí, ačkoliv žalovaný takové důkazy neuplatnil, zejména pak opatřil ze souvisejícího trestního spisu důkazy, které však v žádném případě nemohly věrohodně potvrdit skutkový stav zkonstruovaný odvolacím soudem a závěry, na kterých tento soud postavil své rozhodnutí. Odvolací soud podle stěžovatelky nevzal v odvolacím řízení v úvahu důkazy provedené před soudem prvního stupně, které potvrzovaly rozhodnutí soudu prvního stupně, nepřihlédl k nim a nehodnotil je, jako kdyby neexistovaly, nevzal v úvahu ani důkazy, které provedl a vyhodnotil soud prvního stupně, a které uplatnila v řízení i před odvolacím soudem stěžovatelka. Podle ústavní stížnosti odvolací soud pouze účelově hodnotil důkazy provedené před soudem prvního stupně a především pak důkazy, které sám provedl v odvolacím řízení jenom tak, aby nějak opatřil své rozhodnutí v odvolacím řízení.

Stěžovatelka dále namítá, že odvolací a dovolací soud se nevypořádal s nepřípustným zastupováním žalovaného obecným zmocněncem.

Nejvyšší soud podle stěžovatelky její dovolání odmítl z důvodů závisejících na jeho uvážení a přitom nevzal v úvahu dovolací důvody, které podle stěžovatelky byly dány, takže odmítnutí dovolání považuje stěžovatelka za neoprávněné. Stěžovatelka je toho názoru, že v dovolání v souladu se zákonem dostatečně vyjádřila dovolací důvody a tyto uvedla tak, že jejich odmítnutí dovolací soud učinil toliko podle vlastního uvážení.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ , písm. d) y ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v ě ČR a d. Odvolací soud pro své rozhodnutí dostatečně zjistil skutkový stav, ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna a závěry v nich uvedené nelze rozhodně označit za projev libovůle, ani za (extrémně) rozporné s principy spravedlnosti. Ústavní soud proto na napadená rozhodnutí obecných soudů především odkazuje.

Pokud jde o námitku stěžovatelky o tom, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně přes to, že žalovaný v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně výslovně neuvedl odvolací důvody, poukazuje Ústavní soud na to, že zákon u odvolacího důvodu jakožto náležitosti odvolání uplatňuje hledisko obsahové. Žalovaný obsahově odvolací důvody vymezil a neuvedl pouze zákonná ustanovení, která tyto důvody obsahují, což vadu odvolání nepůsobí.

Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky stran provádění a hodnocení důkazů v odvolacím řízení, když nové důkazy provedl odvolací soud v souladu s ust. a , hodnocení důkazů odpovídá požadavku stanovenému ust. a Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelce ani v tom, že odvolací soud nevzal v úvahu důkazy provedené před soudem prvního stupně, když tento soud pro zjištění skutkového stavu vyšel jak z důkazů provedených v odvolacím řízení, tak z důkazů provedených před soudem prvního stupně (viz str. 10 a 11 rozsudku odvolacího soudu).

K námitce týkající se podle stěžovatelky nepřípustného zastupování žalovaného obecným zmocněncem, resp. toho, že se odvolací a dovolací soud s nepřípustným zastupováním žalovaného obecným zmocněncem nevypořádal, Ústavní soud odkazuje na poslední odstavec na str. 12 rozhodnutí odvolacího soudu, kde se s touto otázkou tento soud řádně a v souladu s ust. a ustálenou rozhodovací praxí vypořádal. Nejvyšší soud se pak touto otázkou zvlášť nezabýval, neboť stěžovatelka nevymezila žádné z hledisek, způsobilých založit přípustnost dovolání, a to muselo být jako nepřípustné odmítnuto. Z tohoto důvodu pak neshledal Ústavní soud důvodnou ani poslední námitku stěžovatelky stran tvrzené neoprávněnosti odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, když dovolání stěžovatelky nebylo odmítnuto pro chybějící dovolací důvody, ale pro nenaplnění hledisek jeho přípustnosti, tedy (již) pro jeho nepřípustnost.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 7. května 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu