Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3578/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky VRL Praha, a. s., IČ: 45272905, se sídlem v Praze, Ke Kablu 378/24, zastoupené Mgr. Petrem Poláchem, advokátem se sídlem Smetanova 6, Blansko, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013 č. j. -169, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2012 č. j. -141 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 12. 2011 č. j. -113, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se s odvoláním na porušení ústavní garance ochrany vlastnického práva podle d (dále jen "") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Obvodní soud pro Prahu 10 výše uvedeným rozsudkem (výrok I.) uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníku řízení částku 455 422 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž došlo v důsledku placení nájemného za pozemky ve vlastnictví stěžovatelky ve výši podle smlouvy, jejíž platnost zanikla, namísto výše v místě a čase obvyklé. Obvodní soud dále rozhodl o zamítnutí zbytku nároku vedlejšího účastníka (výrok II.) a o nákladech řízení (výroky III. a IV.). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud zamítl jako nepřípustné.

Pochybení obecných soudů a dotčení na svém vlastnickém právu stěžovatelka konkrétně spatřuje jednak ve skutečnosti, že soudy nepřijaly její tvrzení, podle nějž nájemní vztah mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem řízení byl založen ústní dohodou, a to včetně určení výše nájemného, jednak v nesprávném stanovení obvyklé výše nájmu za pozemky zastavěné stavbou ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku.

Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných muu, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [, 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení .

Podle ustanovení usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž přijatým závěrům civilních soudů nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Jak Obvodní soud pro Prahu 10, tak městský soud v napadených rozsudcích řádně vyhodnotily provedené důkazy a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Pokud jde o stěžovatelkou vznesenou námitku chybného stanovení obvyklé výše nájmu zastavěného pozemku, nelze pominout, jak ostatně ve svém usnesení konstatoval již Nejvyšší soud, že tuto námitku stěžovatelka uplatnila až v dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Nejvyšší soud též odůvodnil, proč z tohoto důvodu nemohl k této námitce přihlédnout a dovolání jako nepřípustné odmítl.

Ústavní soud nemůže odhlédnout ani od skutečnosti, že vzniklou situaci přinejmenším částečně zapříčinila sama stěžovatelka, když v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt vypověděla předchozí nájemní smlouvu, aniž právně jinak zajistila úpravu vztahů mezi ní jako vlastníkem pozemku a vedlejším účastníkem řízení jako vlastníkem stavby na něm stojící, resp. když se jinak nedomáhala ochrany svých vlastnických práv.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu