Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 984/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Vojtěcha Jáchyma, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 1. 2014 č. j. -65, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 s tvrzením, že rozhodnutím obecného soudu byla porušena jeho práva garantovaná v , y, , , č. 11 odst. 1, , a , 2d (dále jen ""), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a y základních práv Evropské unie. Současně stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby postupoval ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

2. Stěžovatel na úvod ústavní stížnosti vysvětlil důvody, proč danou věc nelze považovat za bagatelní. Dále pak namítá porušení svého práva na zákonného soudce z toho důvodu, že pro vyřízení jeho věci byl obvodním soudem zřízen speciální senát (), do kterého byl přidělen soudce JUDr. Michal Holub, u kterého byl v té době znám jeho odmítavý postoj k nároku, který uplatňoval. Uvedený senát si navíc v rozporu s rozvrhem práce "stáhl" případy, které napadly k soudu v době před jeho zřízením. Stěžovatel namítá rovněž zkrácení na svých procesních právech, k němuž došlo tak, že mu bylo vyjádření žalované banky doručeno až těsně před vydáním napadeného rozsudku, a tudíž nemohl reagovat na argumenty protistrany. Obvodnímu soudu následně vytkl mimo jiné to, že v rozsudku nesprávně akcentoval zásadu autonomie vůle smluvních stran, když nedostatečně zhodnotil zásadu ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany. Dále podle něj soud nesprávně posoudil otázku určitosti a srozumitelnosti ujednání o poplatku ( ), nezabýval se porušeními , o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, bankou, která mají za následek absolutní neplatnost předmětného ujednání (, 5 a 12), a nesprávně posoudil soulad smluvních ujednání o poplatku s dobrými mravy (, ). Stěžovatel má rovněž za to, že napadený rozsudek je v rozporu s rozhodnutími soudů členských zemí EU, konkrétně pak s rozsudkem německého Spolkového soudního dvora (BGH) ze dne 7. 6. 2011 XI ZR 388/10 a slovenského Krajského soudu v Prešově ze dne 21. 11. 2012 sp. zn. 18 Co 109/2011.

3. Stěžovatel vyslovil též nesouhlas s rozhodnutím o nákladech řízení, přičemž obvodnímu soudu vytkl to, že se nevyjádřil k tvrzené neúčelnosti nákladů podle Stran eventuální aplikace stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost odůvodnění obecného soudu. V této souvislosti zpochybnil, že by žalovaná Hypoteční banka, a. s., potřebovala využít služeb advokáta, a dále poukázal na to, že její činnost spočívala pouze v podávání "formulářového" vyjádření.

4. Předmětem řízení před obvodním soudem byla žaloba, kterou se stěžovatel po žalované Hypoteční banky, a. s., domáhal zaplacení částky 6 750 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že jí bez právního důvodu účtovala poplatek za využívání a správu úvěru ve výši 150 Kč měsíčně. Obvodní soud žalobu zamítl a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 4 356 Kč.

II.

5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.

6. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou i v případě, kdy zjevná neopodstatněnost vyplývá z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zejména byl-li v nich formulován závazný právní názor Ústavního soudu formou nálezu. Posuzovaná ústavní stížnost je jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek obdobou ústavní stížnosti jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. 4. 2014

sp. zn.

tak, že ji jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou zamítl. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, Ústavní soud stěžovatele na odůvodnění uvedeného nálezu pro stručnost odkazuje.

7. Pokud jde o námitku stěžovatele stran porušení práva na zákonného soudce, Ústavní soud v tomto směru poukazuje na rozvrh práce příslušného soudu platný v době přidělení věci, podle něhož jsou věci příslušným senátům, resp. soudcům přidělovány k projednání a rozhodnutí. Rozvrh práce soudu vyjadřuje mj. též specializaci agendy jednotlivých senátů a soudců, z nichž se skládá, přičemž právě specializace soudců má být zárukou rychlosti a kvality rozhodování soudů.

8. Ústavní soud proto s odkazem na výše uvedené ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle ustanovení , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Jestliže ústavní stížnost nebyla způsobilá věcného projednání, nebylo možné rozhodnout ve smyslu , nicméně Ústavní soud v souzené věci postupoval tak, aby došlo - pokud možno - k jejímu neprodlenému vyřízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu