Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 964/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky M. T., zastoupené JUDr. Milošem Holubem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Veletržní 924/14, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012 č. j. -139 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 4. 2012 č. j. -118, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedená usnesení Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích s tvrzením, že soudy porušily její ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví [d (dále jen "")], ve spojení s y (právo na spravedlivý proces). V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti právnímu posouzení otázky promlčení práva obecnými soudy. Uvedla, že ačkoliv sama žádnou škodu nezpůsobila, musí její náhradu strpět na úkor svého výlučného majetku (neúčinnost dohody o vypořádání společného jmění manželů); obecné soudy neposkytly ochranu jejímu vlastnickému právu, když jí odepřely právo na rovné postavení před zákonem.

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatelky na zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 3. 2011 č. j. -32, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 7. 2011 č. j. -47, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. 9. 2011 č. j. -54. Stěžovatelka namítala, že jednak není v exekučním řízení pasivně věcně legitimovaná a jednak došlo k promlčení vymáhané pohledávky.

3. Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesením ze dne 7. 12. 2011 č. j. -63 exekuci vedenou proti stěžovatelce zastavil. V odůvodnění mimo jiné zmínil, že otázka pasivní věcné legitimace stěžovatelky v probíhajícím exekučním řízení byla vyřešena v rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 7. 2011 č. j. -47, a to v souvislosti s rozhodováním o nařízení exekuce.

4. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku v odstavci I. o zastavení exekuce tak, že ohledně částky 46 936 001 Kč se exekuce nezastavuje; v částce 33 713 015 Kč rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl přitom k závěru, že otázku promlčení je nutné posuzovat podle ustanovení obchodního zákoníku a vycházel z toho, že vymáhaná pohledávka představující škodu vznikla až skutečným zaplacením finančních prostředků. Počátek běhu promlčecí lhůty proto soud odvozoval z okamžiku úhrad jednotlivých splátek (v letech 1998 až 2004) a uzavřel, že platby realizované do roku 2001 je nutné považovat za promlčené.

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl. Uvedl, že měnící výrok usnesení odvolacího sodu je věcně správný, přestože spočívá na nesprávném právním posouzení. Podle dovolacího soudu námitku promlčení práva oprávněného (města Třeboň) nelze posuzovat podle ustanovení obchodního zákoníku, ale v souvislosti s , resp. vyslovením neúčinnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů dne 15. 2. 2007 podle , tedy po uplynutí deseti let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Jestliže tedy podal oprávněný návrh na nařízení exekuce 24. 2. 2011, k promlčení tohoto jeho práva nedošlo. Na závěr doplnil, že odvolací soud přehlédl, že trestním rozsudkem byla dlužníkovi (T.) uložena povinnost nahradit oprávněnému škodu společně s úroky z prodlení; proto bude exekuce nadále vedena pro pohledávku 46 936 001 Kč a 8,5 % úrok z prodlení z částky 44 149 616 Kč od 14. 11. 2001, přičemž exekucí lze postihnout toliko věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které neúčinným právním úkonem ušly z majetkové sféry dlužníka.

II.

6. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky není důvodný.

7. Stěžovatelka na úvod ústavní stížnosti uvádí, že si je vědoma toho, že Ústavní soud není další přezkumnou instancí vůči rozhodování obecných soudů a jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto soudů je možný pouze za předpokladu porušení základních práv účastníků řízení v rámci příslušných rozhodnutí. Ústavní soud v posuzované věci takový zásah do základních ústavně zaručených práv stěžovatelky nespatřuje. Ústavní soud již v minulosti vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (

sp. zn.

, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (

sp. zn.

, N 91/33 SbNU 377).

8. Podstata argumentace stěžovatelky spočívá v nesouhlasu s právním závěrem obecných soudů o tom, že pohledávka oprávněného není promlčena. V posuzované věci jde o střet práva oprávněného na náhradu škody, která mu byla způsobena za trvání manželství stěžovatelky a T. (dlužníka) posledně jmenovaným a práva stěžovatelky, která sama škodu oprávněnému nezpůsobila, na vlastnictví. Je tedy zapotřebí vážit oprávněný zájem oprávněného na uspokojení jeho pohledávky, se zájmem jednoho z manželů, resp. bývalých manželů na ochraně před nepředvídatelným jednáním druhého z manželů za trvání manželství.

9. Podle nesmí být dohodou (bývalých) manželů o vypořádání společného jmění dotčena práva věřitelů; jinak řečeno, oprávněnému náleží i v případě existence dohody taková práva, která by mu náležela v době existence společného jmění manželů. Věřitel vymahatelné pohledávky, jež vznikla před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela, má právo ji vymoci i z majetku patřícího (původně) do společného jmění a vypořádaného dohodou tak, že jeho výlučným vlastníkem se stává manžel dlužníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. ). Ustanovení zakládá neúčinnost (nikoli neplatnost) takové dohody vůči oprávněnému. Oprávněný se tedy může uspokojení své vymahatelné pohledávky domáhat nikoli pouze po povinném, nýbrž také po jeho (bývalém) manželovi.

10. Rozhodnutí, jímž soud odpůrčí žalobě vyhověl, tj. určil, že vůči žalujícímu věřiteli je dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, neúčinný, je nezbytným podkladem k tomu, aby se věřitel na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekuci), vydaného proti dlužníku, mohl domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovatelným (neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku. Již z toho vyplývá, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) v takovém případě směřuje nikoliv proti dlužníku (osobě z exekučního titulu zavázané), nýbrž proti tomu, s nímž nebo v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. ).

11. Z uvedeného plyne, že otázka pasivní věcné legitimace stěžovatelky byla obecnými soudy řešena správně. Pokud jde o otázku promlčení nároku oprávněného vůči stěžovatelce, odkazuje Ústavní soud na přiléhavé závěry Nejvyššího soudu. Je totiž rozdíl mezi pohledávkou, kterou má oprávněný vůči dlužníkovi, a pohledávkou, kterou má za třetí osobou - manželkou dlužníka (stěžovatelkou). Možnost vymáhat náhradu škody po stěžovatelce nastala pro oprávněného a vyslovením neúčinnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů.

12. Při posouzení, zda bylo předmětné řízení před obecnými soudy (tj. procesní postupy a uplatněné právní názory a závěry) vedeno v ústavněprávních mezích - konkrétně, zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu -, dospěl Ústavní soud k závěru, že toto právo stěžovatelce zjevně upřeno nebylo. Není možné dospět ani k závěru, že by byla v průběhu řízení jakkoliv krácena na svých zákonem stanovených procesních právech. Obecným soudům není možné vytknout ani prvky libovůle při intepretaci norem jednoduchého práva; k rozhodnutí obecné soudy dospěly na základě řádného odůvodnění. Se stejným závěrem se Ústavní soud vyjadřuje k namítanému porušeníu garantovaného práva na ochranu vlastnictví.

13. Nelze dovodit, že by v posuzované věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu